Ten úplně první vlastně vznikl v hlavě  mého muže. Máme dvouletého syna a každý večer mu vykládáme pohádky na usnutí. On tomu sice ještě úplně nerozumí, ale nám se z toho stal pěkný rituál. A jednou, tuším to bylo v úterý, tak asi o půl osmé večer si můj manžel vymyslel ponožkožrouta. Já vím, asi namítnete, že tento tvor je už známý dloho, a že žije snad v každé rodině, ale kromě toho, že je zodpovědný za mizející ponožky se o něm vlastně nic neví. Ale ten úterní večer vznikl již zcela konkrétní ponožkožrout Béďa. Má rád ponožky bavlněné nebo vlněné a nejvíc mu chutnají dětské a červené. Utekl od chlapečka, který si nemyl nohy a tak jeho ponošky byly špinavé a vůbec nevoněly. Po pár dnech toulání po ulicích si Béďa našel rodinu, kde měli čistotného chlapečka a móóc dobré ponožky ;)

A mě napadlo, že Béďa by neměl s odejít tímto jedním příběhem a rozhodla jsem se Béďu ještě více materializovat.

Takže se nejdřív musí vymyslet, jak se vůbec takový ponožkožrout rodí.

No...

Ponožkožrouti se rodí uprostřed hromady lichých ponožek. Čistých. Jakmile se jich nasbírá kritické množství (zatím se tedy neví jak velké je toto kritické množství), tak za jednoho pěkného teplého odpoledne, to začne uprostřed té hromady vrnět a brumlat. Pak se to celé začnet vrtět a třepat a najednou na svět vykoukne ponožkožrout.

Tááák. To bysme měli. Ponožkožrout se narodil. Teď by to chtělo ještě nějakou podobu.

HM...

No nic, vezmu tužku a papír a počkám co přijde ...

Něco se začíná rýsovat ...

Pomalu se vylupuje celá podoba ...

Tak, a ponožkožrout je na světě, ale přece nezůstane černobílý ...

A najednou jako bych slyšela ... nos mám oranžový, jinak jsem cééély zelený, tričko prosím pruhované, červenobílé a každou ponožku jinou ... no tak když to takhle Béďo chceš ...

Tak a takhle Béďa vypadá. Sama jsem čekala, že bude úplně jiný, ale on si o to sám řekl.

A teď už budu jednom čekat, co zase Béďa zažije. Jenom doufám, že toho bude hodně, aby bylo prckovi co vyprávět ;)