Brouzdám si flérem a kochám se spoustou úžasných výrobků a nápadů  a i přes pokročilou noční hodinu se těším z toho, že tu zase mohu být. Minulý rok jsem si musela dát delší pauzu od tvoření a vlastně i od návštěv fléru - pauzu vynucenou okolnostmi, svým způsobem nepříjemnou, leč ne negativní. Čekali jsme našeho druhého potomka a většinu těhotenství jsem musela strávit ležením. Můj koníček musel jít na čas stranou. Nakonec vše dobře dopadlo a k prvorozené dcerce přibyl kluk jako buk a sotva jsem se trochu vzpamatovala po zápřahu šestinedělí, začala jsem zase pokukovat po mých šablonách, tričkách, linech, rydlech a barvičkách a v hlavě mi začaly šrotovat všechny ty nápady, které teď můžu konečně zase zrealizovat.

A tak jsem jednoho dne slavnostně otevřela skříňku, kde se všechny moje pomůcky na tvoření skrývají, nachystala si vše potřebné do kuchyně  a těšila se, jak se na to po uspání dětí vrhnu. Nakojím a  uspím miminko, uložím ho do postýlky, přečtu pohádku dcerce, pomazlím se, dám pusu, uklidím si kuchyň rozházenou ještě po večeři, abych měla místo na tvoření šablon a na savování. Vezmu do ruky tužku a folii a .......chrrrrr, uáááááá..... V chůvičce to zachrčí a kuchyní se rozlehne pláč miminka. Zahodím tužku a běžím nahoru, aby křik neprobudil dcerušku. Ajajajaj, klučík je celý pokajděný - no jo, velký příjem, velký výdej.... Přebalím, převleču, znovu uspím. A honem do kuchyně k tužce. Namaluju dvě čáry a nad schody klapnou dveře - mamííííííííí, já mám žízeň! Hrníček s pitím má sice dcera na stolku, ale což, asi si ho v rozespalosti nevšimla. Vyběhnu znovu nahoru, podám pití, sejdu dolů a - mamííí, mně se chce čúrat. Aha, jdeme tedy ještě čurat. Uložím holčičku a šupajdím si pro tužku. Ještě nemám domalovaný ani jeden vzorek, když vtom... chrrrrrr, uáááááá. No je toto možné - no ano, ten čas nějak letí, už je zase doba kojení. Běžím rychle nahoru, nakojím miminko, při odříhnutí se celé poblinká, sakriš, to je ale smůla, zase ho převléknu, uspím. Dolů už neběžím, ale jdu pomalým krokem. Čaj, který mi manžel kdysi na začátku večera uvařil, stojí zchladlý vedle odhozené  tužky. Rychle ho naráz vypiju, domaluju na folii obrázek, který jsem dnes začala,  natáhnu se po nůžtičkách a uslyším nahoře rychlé dupání. Za okamžik opět klapnou dveře a cupání se blíží po schodech. Jdu tomu cupitálkovi naproti - mamííííí, nemůžu jít k tobě do postýlky, já mám v pokojíku strašidla, bééééé. Ale miláčku, já ještě nespinkám. A nemůžeš teda už jít spinkat? Inu, můžu a vlastně už i chci. S povzdechnutím sbalím všechny svoje propriety a odebereme se do postele. A tam za lehkého oddechování manžela i obou dětí myslím před usnutím na to, jak je mi teď vlastně prima, a na to, co bych jednou, až budu mít zase čas, mohla udělat.

A tak si doma tvořím netvořím - ale nápady, ty v hlavě pořád jsou a jenom čekají na realizaci. :-) A já vím, že jednou i k té realizaci dojde a zatím jsem ráda i za to, že ve volné chvilečce můžu nakouknout na flér a pokochat se tím, co vytvořili jiní, a až se mně naskytne nečekaně volný večer a vytvořím si zase i já něco, tak to bude flér, kdo mi umožní těch pár ojedinělých výrobků taky předvést ostatním. A za to mu, a vám všem, patří dík.