Bylo kolem poledního, když Viktor přinesl vodovky, jako že se jde malovat. Vyšvihnul modrý obrázek za pět vteřin a zůstal sedět s mokrým štětcem v ruce. Ve vzduchu visela otázka "Co teď?" Zatímco se realizoval na desce stolu, moje oči bloudily kolem a přišlo náhlé vnuknutí. V tom chlívku, co se na stole nachází můj pohled upoutala fixa. Tak jsem Vikimu načmárala ptáčka, jakože omalovánky. 

Ani jsem nečekala takový úspěch, hned chtěl dalšího. 

Tím to pro něj haslo a šel si po svým, ale mě se ptáčci zalíbili a řekla jsem si, že si jich pár nakreslím do zásoby a vybarvím si je hezky tak jak chci a založím si je do svýho obrázkovýho portfolia k pozdějšímu použití. Vzala jsem tedy papír, lihovku a...rozbušilo se mi srdce. Co to je?! Hrot fixy se dotkl papíru a objevila se roztřesená linka. Oblouk hlavy nebyl zdaleka tak plynulý, jako u ledabyle načrtnutých omalovánek, čára v sobě neměla tu jistotu. Najednou, jako bych ani nevěděla, jak dál. Ani tvar ptáčka se mi zvlášť nelíbil, krk byl moc dlouhý a hlava příliš velká, nohy jak tyčky od stanu vysunuté šejdrem...jak to? Stačí si pomyslet, že "teď už jedu načisto" a znervózním natolik, že se mi přestane dařit? Kdyby to bylo před publikem, tak neřeknu, ale tady v kuchyni? Jen tak, sama před sebou?

Četla jsem všelijaké rozhovory s umělci, kreslíři a ilustrátory a často se tam vyskytoval názor, že objekt ztvárnění musíme nakreslit mockrát, než se nám dostane pod kůži. Padesátkrát. Stokrát. Někde jsem dokonce četla třistakrát! Tak nakreslím tu slepici třistakrát, a jestli tréma nezmizí, tak se asi nedá nic dělat. Ale co když třeba zmizí?To by bylo hezké. To bych si přála!

Při představě jak kreslím třistakrát tu slípku, se mi udělalo trochu mdlo. Nerada bych ji začla nenávidět, zrovna teď, když jsem jí objevila. To by byla škoda. Docela jsem si ji oblíbila, dokonce mě napadlo, že by se mohla stát tváří mého nového projektu, který chystám...nakreslím ji stokrát, to by mělo stačit. Ale pak mi to nedalo. Tak stopadesátkrát, udělám kompromis. Bude to stačit? Až když člověk omele ty opakující se motivy až do bezvědomí, začnou přicházet nové nápady. Není sto padesát málo? Stojí za to o tom psát?

Konečný verdikt zněl tři sta. Bez kompromisů! Jak dlouho mi to bude trvat? Budu u toho dělat samozřejmě i další věci, jako například kreslit svou knihu a starat se o domácnost a chystat zboží do svýho stánku na letní sezónu. Takže možná dlouho. Je vůbec možný vymyslet tolik variant tak jednoduchýho motivu? Jak se slepička promění v běhu času a v tom množství, na to jsem děsně zvědavá. Takže jdu do toho!

Všechny Vám neukážu, to by bylo asi krapet nudné, ale některý jo. Ty zajímavý a každou řekněme třicátou. Tady je prvních pár. Jednička a dvojka jsou ty omalovánky, co vybarvoval Viktor, zbytek jedu já. Trojka divnej tvar, pak pauza, to byly takový podivný pokusy a pak už to začíná bejt docela hezkej ptáček!