Nechci psát o tom, jak jsem už jako malá halila drobounké panenky do odstřižků látek, a pak je v krabici od bot s vystříhanými okýnky a dveřmi, vybavené vlastnoručně vyrobenými koberci a matracemi, a nábytkem z krabiček od sirek, nosila ven před barák na klepáč, kde jsme se s ostatníma holkama předháněly v tom, kdo doma ulovil krásnější a třpytivější odstřižky látek. Tak to měla tenkrát asi většina holek v mém věku. To "opravdové" začalo jinak.

Moc jsem vyrostla... tak někdy v 6. třídě. Dlouhý nohy a komunistická konfekce - to byla trýznivá kombinace. Moji vrstevníci si jistě dobře vzpomínají na pojem "čekavodky", a na potupné volání: "Jééé, vona čeká velkou vodu...!!" Moc mě to netěšilo, že jsem byla i já terčem těchto ponižujících posměšků. Nedalo se nic dělat - když jsem to už nechtěla snášet, musela jsem se zařídit po svém.

Doma najednou vypluly na povrch i trochu větší odstřižky, a s nimi inspirace. Máma mi s obavami půjčila svoji Ladu. Všechny (tenkrát asi dvoje, ale pak postupně i všechny další) mé kalhoty měly najednou dole na nohavicích přišité pruhy čehosi, co někdy ladilo, jindy méně, ale ta slast, cítit lem kalhot volně lehlý na nárt nohy, byla nepopsatelná. A protože v té době u nás začínaly frčet zvony, neváhala jsem, a dala si tu práci, a kalhoty ve švu ještě směrem ke kolenům rozpárala, a všila do nich trojúhelníky ještě třeba jiných látek. Zvony se tak daly udělat opravdu veliké. Éra hippies sice už ve světě odeznívala, ale to fakt nevadilo, protože u nás jsme si (díky ochraně naší komunistickou vládou před nedobrými věcmi ze západu) všechno vychutnávali tak trochu se zpožděním.

Moje hrátky s kalhotami byly završeny zavřením a zlikvidováním staré montované budovy, ve které sídlil podnik, kde pracovala moje máma. Byla to ošklivá přízemní stavba, v jejichž mnoha oknech visely nechutné závěsy z opravdu unikátní tkaniny (nebo spíš netkaniny), zvané aratex. Ta látka byla opravdu velmi ošklivá a nepříjemná, zato šla ale velmi snadno a levně vyrobit, a to  jediné tenkrát platilo. Máma těch závěsů, které se vyhazovaly, moudře domů přinesla obrovskou hromadu, a já konečně zažila ten úžasný pocit tvůrčí svobody: zkoušet a stříhat, předělávat a vyhazovat,  vymýšlet a tvořit... a dopracovat se k jedinečným modelům kalhot, které tenkrát opravdu široko daleko nikdo neměl. To, že závěsy byly vyšisované, nebylo vůbec na závadu, protože se tím moje modely staly předzvěstí dalších trendů džínů, které měly teprve za dlouhou dobu dorazit do české kotliny. Vyšisované kalhoty a plísňáky - to jsem všechno měla mnohem dřív, než o tom kdy ostatní slyšeli. Ale taky půlmetrové zvony, bokový střih a odkrytý zip, a všechno to mělo úspěch: spolužačky si moje kalhoty půjčovaly, aby doma nutily své šikovné babičky kopírovat moje fígle. Je fakt, že ty za první republiky vyučené švadlenky nad tím nevěřícně kroutily hlavami; některé se ale chytly a svým vnučkám šily kopie. Jen si pamatuju, že žádná nikdy neušila půlmetrové zvony, jaké jsem měla já....

Z outsidera jsem se stala trendsetterem, a z posměváčků byli najednou závistivci. A já pokračovala. Zjistila jsem, že pokud se dají vylepšit kalhoty, půjde to i s jiným oblečením. Ale to si nechám někdy na příště.