Jak jsem už kdysi psala, můj vzah s Flerem je jako manželství…

Takové to ze zvyku, kdy vás to sice moc nebaví, většinu radovánek hledáte jinde, a co si nevyděláte v práci, to nemáte.

Manžel dřepí u počítače, povídá si s umělou inteligencí a každou chvíli přijde s nějakou z vašeho pohledu novou „kravinou“.

Vy jí nerozumíte, když ji vyzkoušíte, žádný efekt to nemá, tak mávnete rukou a jdete si po svým, co byste se s ním hádala, ať si hraje.

A tak jsem místo blogů začala psát na LinkedIn, kde lze dosáhnout i tisícovek přečtení a kromě spousty zajímavých komentářů najít i nové klienty.

Zákazníky jsem objevila „přímým marketingem“ ve vinárně, kam chodím ve svých „modelech“, s kamarádkou a s pletením.

Nejdřív jsem upletla svetr majiteli a mám objednávky na ponča do půlky příštího roku. Zvládnu jich šest ročně.

Kamínky šly stranou.

Ale když se podívám zpátky, je tam kus společné historie, kdy jsem fakt měla dlouhé roky ony pověstné motýly v břiše a všechno mě bavilo.

A  dnes na mě vykouklo tohle:

Sice první prodej byl úplně jindy (už v červenci), ale budiž. Je to, jako když ten starý bručoun z ničeho nic přijde domů s kytkou a zákuskem.

Pozn.: Pak mi ovšem došlo, že výročí bylo u mého druhého profilu MámToNaHáčku, ten vznikl na podzim... Nevím, proč obrázek zůstal i po přepnutí na StoneJane.

A mně došlo, že ho mám stejně furt ráda.

A uvařím mu svíčkovou (napíšu blog, aby to věděl!).

A poděkuju za ty společný roky!

A budu hodnější, protože jaký si to uděláme, takový to máme… (sice jsem to už jednou slibovala, ale polepšit se člověk může kdykoli :-D).

Díky!