Před časem jsem se rozhodla, že začnu vydávat svůj e-časopis. Nápadů mám spoustu. A taky ráda učím ostatní, jak se co dělá. A ráda jim ukazuju, jak se jinak podívat na to, co už znají, jak překročit hranice toho obvyklého a vyzkoušet věci udělat jinak. Vedu kurzy, ve kterých se o to snažím osobně, ale protože množství lidí na kurzech je omezené a já také zvládám jen určité množství kurzů, naznala jsem, že takový e-časopis není špatná forma. Je to dobrý způsob, jak dostat tyto informace mezi lidi, aniž by museli zvednou zadek ze své židle u stolu. A je výhodné, že ani já ho nemusím zvedat a jezdit na druhý konec republiky.
Člověk by řekl, že letos, v tom divném roce, kdy mi zakázali většinu kurzů (stihla jsem jich jen pár do března a pár v létě), se s nadšením vrhnu do výroby nového čísla nebo spíš dalších čísel svého občasníku a zahltím všechny svými návody, podle kterých budou doma tvořit, když stejně nic moc jiného dělat nemůžou. A ono to bylo všechno úplně jinak.
Od okamžiku, kdy nás v březnu zavřeli, jsem začala přemýšlet o tom, jaký smysl má vlastně moje práce. Zda vůbec má nějaký smysl? K čemu to je, když ušiju nějaký art quilt, který si člověk doma může pověsit na zeď? Nebo nějaký polštář. Jaký to má smysl? Najednou jsem začala cítit potřebu zajíšťovat si ty nejzákladnější životní potřeby, kam patří hlavně jídlo. A to tak, abych nebyla tolik závislá na tom, co koupím v obchodě. Takže tento rok se u mě nesl sice ve tvůrčím duchu, ale v úplně jiné oblasti, než které se obvykle věnuji. Na jaře jsem zasela, zasadila sazenice, během roku sklízela a zavařovala. Ve sklepě mám svoji mrkev, červenou řepu, brambory, taky jsem sklidila pěknou cibuli, rajčata, ještě teď můžu sklízet třeba růžičkovou kapustu, zavařila jsem spoustu marmelád, naučila se péct kváskový chleba a taky fermentovat zeleninu. Takže kysané zelí si už rozhodně kupovat nebudu a pickles vytvořím levou zadní. Občas jsem se přiměla i něco vytvořit sem do obchodu, většinou v rámci soutěží klubu Nestejní, jehož jsem členkou, ale bylo to náročné. Zato návrat k tradicím třeba i v podobě sušení bylinek mě vyloženě těšil.
Pak přišla zima a ve mně se najednou něco zase přecvaklo a dostala jsem chuť tvořit. Ráda bych uspořádala nějaký ten kuzr, abych se sešla s lidmi osobně, protože takové setkání dá stejně vždycky nejvíc, a to oběma stranám. Ale bohužel, stav je takový, jaký je, takže setkání zatím musím odložit. Tak jsem alespoň vytvořila další číslo svého e-časopisu Janin občasník. Zatímco vloni jsem zvládla čísla tři, letos je to toto jediné číslo, ale musím se přiznat, že jsem z něj sama nadšená. To nadšení pramení určitě i z toho, že se mi samotné moc líbí výrobky, které si můžete podle občasníku vyrobit, ale zejména z toho, že jsem opět vešla v kontkat s lidmi, kteří mají stejné zájmy a které díky občasníku můžu třeba zase něco nového naučit.
A co v občasníku najdete?
Sáhneme do své hromady zbytků látek a vytvoříme si takovýto běhoun.
V každém čísle občasníku se věnuji nějaké formě práce s barvami na látce. Stejně tak tomu je v tomto čísle. Podle návodu si nabarvíme látky do vzorů, jaké vidíte na fotce. Podotýkám, že je to opravdu velmi jednoduchý způsob, a proto se nemusíte bát, že byste to nezvládli.
