Je jiná doba, mami, my si povídáme přes Skype, ty tomu nerozumíš. Řekl mi nejmladší synek, když jsem se ho o prázdninách ptala, jestli taky nepůjde s kamarády ven. 

Je jiná doba, ty tomu vůbec nerozumíš a nechápeš to. Já chci žít. Řekl mi prostřední synek, když jsem lamentovala, že z něj cítím cosi a tabák to není.

Je jiná doba, máti, ty tomu nerozumíš. Řekl mi nejstarší synek, když jsem mu vysvětlovala, že nejdřív jsme šetřili a pak jsme si teprve koupili auto a nebrali jsme si bez rozmyslu půjčky na kdeco.

Je jiná doba, říkala jsem babičce, když kvílela, že jdeme s Jarkou Paučků v šestnácti letech  pěšky na zábavu z Lužné do Lišan a vrátíme se až ráno. Nenadělala nic a nežalovala, protože věděla, že vina by padla i na ni, když mi v odchodu třeba vlastním tělem nedokázala zabránit.

Je jiná doba, ty tomu nerozumíš. Fňukala jsem, když mě máma potkala na rakovnickém náměstí v patnácti zmalovanou jako lehkou děvu a hnala mě se umýt. Že prý mi dá jinou dobu, vypadám jako orangutan na námluvách a kdesi cosi.

Je jiná doba, tomu ty nerozumíš. Hučela jsem, když táta nemohl rozdýchat rejžákem odřené, s vypětím všech sil a nasazením života sehnané, nehorázně drahé džíny Morendy, určené na export. A zúžené tak, že jsem se do nich musela rvát vleže. Dal mi pár facek a vrátil se k rozečtené knize nebo sledování Auto-moto-revue.

Roky už chlapcům na jejich výkřiky, že je jiná doba, odpovídám, že slušnost, pracovitost a zodpovědnost se nosí vždycky, v každé době. A roky se setkávám s nepochopením a neporozuměním. Prostřední chlapec si přinesl v první třídě ze školy brožurku "Práva dítěte" a nejspíš si to dodnes pamatuje. Pokud dostali i brožurku "Povinnosti dítěte", pak ji někde po cestě ze školy ztratil...

Mohou si různí ministři a ministryně kokrhat co chtějí o tom, že děti se bít nesmějí. Ale v okamžiku, kdy vám kupříkladu chce dítě vběhnout do silnice, nemáte čas na nějaká memoranda, ale právě jen na trhnutí dítětem zpět nebo na plácnutí.

Není jiná doba, nejspíš ji jen jinak vnímáme v rozletu a jinak poté, co už jsme párkát padli na hubu.

Dnes jsem jela přes Řepy do Motola a tupě zírala oknem z autobusu ven. A najednou mě něco přímo praštilo do oka. Mezi tramvajemi, automobily a autobusy, na maximálně půlmetrovém travnatém proužku rzi a šedi uprostřed rušné křižovatky, statečně zářily modré kvítky rozrazilu. Podle odborné literatury prý kvete v létě, ale kdo mi nevěříte, můžete se do Řep na tu odvážnou kytičku zajet podívat. 

Vzpomněla jsem si, jak jsme rozrazilu  jako děti říkali "bouřka" a strašili se, že když ho utrhneme, přijde hromobití. V té šedi a pod zamračenou oblohou mi jeho modř připadala jako naděje, že zase přijde jaro a léto... A bylo mi líto, že jedu sama a není komu ten malý zázrak ukázat. A pak mi došlo, že kdyby se mnou jeli moji synové, stejně by ho neviděli. Nezvedli by totiž hlavy od displejů svých mobilů.

O tempora, o mores!

Je jiná doba. A já jí vážně možná někdy nerozumím...