64 je počet malých, zhruba osmicentimetrových zajíčků, které jsem uháčkovala od loňských Velikonoc. 

Měla to být jen taková rychlá akce na popud mých kamarádek, které do mě vytrvale (skoro rok) šťouchaly, abych už ty svoje výrobky kurňa někam dala. Ok, nejrychlejší volba - můj Facebook a, vzhledem k jarním svátkům, co jiného než zajíček. Něco, co zvládnu celkem rychle (3 hodiny a stále se zlepšuju!)  v případě, že se pár známých přeci jen ozve.

Okamžik O nastal. Já nervní, že jdu s (králičí) kůží na trh, kámošky natěšený, že mají co sdílet a nebudu jim už na požádání posílat nějaké šup šup honem fotky z mobilu. Měla jsem uháčkovaných, tuším, nějakých deset ušáků. Logo jsem si spíchla v Canvě za půlhoďky. Hotové fešáky jsem fotila na bílém papíře hezky u okna a v počítači pak upravila tak, jak jsem nejlépe uměla a zároveň nezkreslila výsledek. První kroky za mnou. A první lajk.

Nejenom lajk. Komentář. Zpráva přes Messenger. A další, další, chvilka klidu a zase. A otázky, jestli mám i něco jiného. Jasně, dělám si doma jen tak na panenkách, jsou to zatím takové panenky do šuplíku, ale asi jo, zvládnu i pro "veřejnost". Pejska? Jo, toho zvládnu. Podle fotky? Jack Russel? Jdu do toho! 

A tak se díky mým skvělým kamarádkám, které se nevzdaly, z jednoho malého zajíčka stalo 64 zajíčků a stále přichází objednávky na další.

Největší radost mám, když mi pak chodí zprávy, že si je děti berou všude. Do školy, za kamarády, v dobách online výuky i k učení a líbí se jim.