Proč sami sebe mučíme? Na tuto otázku vám bohužel neodpovím, spíš si ji kladu a doufám, že mě naťuknete. Co tím tedy myslím. Celý tento týden jsem se zakousla do počítače až tak, že jsem nevěděla kdy přestat. Něco jako, chcete to už mít hotové a tak na tom makáte a makáte... čas ubíhá a i když vás to u toho přístroje hodně bolí prostě si to s ním rozdáváte dál... a o to více, když jsem tento týden slaměná, tak si to sůvení do počítadla protáhnu i do noci. Co je na tom špatnýho? Jako, hodně práce hotovo?! Nepěkné vedlejší efekty této meducíny. Zhoubné. Za klávesnicí sedí nejmarnější člověk v celé galaxii, náladu má, že by pohledem zabíjel, ještě že je doma sám. Tělo mu dává vědět, že to odmítá... já to však taky odmítám, ale poslouchat. Nechutná mi, nezasmála jsem se ani nepamatuju... jen tam klikám a buším ty písmenka. Projekt se posouvá dopředu, ale veškerá radost z toho žádná. Ani zasdílet s někým mě to nenapadne... Každé slovo, které potřebuju uplatnit z mozku vyháním pod výhružkou... místo toho aby se ladně vtělilo do výtvoru.  Zkrátka a dobře si za to můžu sama. A tak to šlo celý týden, až jsem se dnes ráno po zase  probdělé noci, kdy přemýšlím nad projektem i ve spánku, rozhodla s tím něco dělat. No a vy se mi nesmějte a nic se nevysmívejte a  pěkně si vybavte chvíli, tento týden, kdy jste přetáčeli tachometr vy. A protože to má hepyjend, tak vám to pěkně píšu.

Co jsem s tím po celým tom týdnu dneska v poledne udělala... Nejdřív jsem si nadala. Že to nemám zapotřebí a každého dne, kterého ze mě netryská energie je pekelná škoda. A pak se ty baterky, totálně alkalicky mrtvý, rozhodnu znova nabít s vizí, že už to prostě nikdy neudělám! Zase se nesmějte... byly doby kdy jsem to nikdy měla každý týden, ale teď to nikdy mi chvíli vydrží. Tak to normálně funguje... že si člověk jednou za čas zase něco vyzkouší, co ho přesvědčí, že už to nemá dělat... myslím, že to platí u ... kocoviny. To bylo zavádějící nikdy uvedeno do kontextu ve kterým se běžně používá. A zpátky k věci.

Jak jsem ten celý týden zachránila? Vykopala jsem se k motorce. Jela jsem se vyhřát na sluníčko a ležela jsem tam jednu hodinu. A nepomohlo to. Ta hlava si nedala pokoj a svištěly jí ty html kódy hemisférama... no fuj. Pak jsem to vzdala a namočila si nohy do ledový vody. Neumíte si představit jak mě ta voda štvala, nejenom, že je ledová, ale že hučí a fouká a vůbec. To jsem taky vzdala a víc jsem se nenamáčela.

Vytáhla jsem z topkejsu tenisky, navlíkla tepláky a rozběhla se pořád rovně. To začalo zabírat. Sluníčko pěkně pálilo a než jsem to zaznamenala měla jsem v nohách dva kilometry. Všechny ty marný starosti  mi začaly z hlavy odpadávat jedna za druhou. To člověk ani neví jak běží, prostě sloupy kolem sviští a čím dál tím víc se usmívám. Až tam nezbude ani jedna. A hlava čistá. Když těm marnostem jsem teda všem utekla, kdo pak má ale doběhnout těch pět kilometrů, když tak čistá hlava začne přemýšlet, jak je to ještě daleko. Ale vždycky se povede, protože nastupuje lidská vlastnost, která se už moc nenosí, "chodit po poušti bez vody" nebo "vydržet hlady v pustině" (to tak to tělo prostě sem tam dokáže).

A jak to sluníčko pálí, v uhnaném stavu a s pocitem, že se to povedlo, mířím zase do tý otravný vody, která už otravná není. Chvíli v ní klečím a chvíli nedošáhnu na zem, jak mě ty vlny houpou, a že byly fakt pořádný. Najednou kolem vidím postaršího chlapce jak z bejvoče, tři skoky, kraul jak v bazénu. Nechápu, jak to v tou houpacím prostředí dělá. Vyvedená z koncentrace... jedna neohlídaná vlna, a že byla fakt pořádná, s ostrou hranou, mi mázne zprava. Je to slaný a je to slaný i v nose. Mířím na břeh a směju se. Ještě jedna vlna mi dá pro jistotu herdu do zad na rozloučenou a já jsem ještě spokojenější. Budete mi to věřit, je to legrace. Všechno, na co se podívám, je prostě boží a chce se mi napsat na facebook. Pak si vybavím, že to většinou ještě všechno sdílí mým neustálým, rádoby vtipným, svitořením s jedním hodně vysokým chlápkem, který mě teď na chvíli oslamnil, tak je mi zase na chvíli smutno. Ale jen na chvíli, protože jde kolem slečna se srdcem na tričku a můj mozek se prudce zahřátý a pak prudce ochlazený rozletí jako letadlová loď směrem tak svobodným, že by mu jakýkoli projekt mohl jeho nápady a vtipnost závidět. No vymyslela jsem si super projekty, tak se máte na co těšit.

Vše zakončeno pica-pau baštou (závorka jedna - pokuď neznáte, tak v odkazech je víc nebo sem přijeďte) (závorka dvě - něco na způsob znojemské omáčky, protože to má v sobě okurky, ale to je tak všechno co to má společného, to já jen že jsem ze Znojma). Nastartováno a všechno co mě předtím podlamovalo kolenní jamky je malichernost. Jo a připadám si jako krásná ženská. Hepyjend.

[poznámka]: Už jsem se tak nějak smířila s tím, že se tak někdy stává, že je jednou něco černý a pak zase bílý. A jediný, kdo ten rozdíl dělá, jsme my samotní.  Jo a krásný víkend a dejte na sebe pozor.

Veronika,  u mě ještě pátek 2012-09-07