Piju kafe a nic se mi nechce. 

Sedím si v kavárně, před sebou už skoro vystydlé espresso a pocit, že se mi nechce ani dýchat.

Tohle jsem napsala už kdysi dřív. Dnes to zní jako naprostá fantazie. Myslím tedy tu druhou větu. První věta je v pořádku. Můžu sedět doma v kuchyni nebo v obýváku, dokonce i v mé maličké dílně, které velmi přesvědčivě říkám ateliér. Vlastně bych velmi ráda seděla v kavárně a pila kafe a dělala to ostatní. 

Taky se vám zdá, že na nás to kafe nějak divně čumí?

Tak tedy na chvíli zapomeneme, že v době koronavirové nesedím v kavárně a popíjím espresso, budeme se tvářit, že je opět doba, kdy můžeme sedět v jakémkoliv gastronomickém zařízení a dávat si zde, co hrdlo ráčí a nač peněženka stačí.

Teď jsem tento článek vyhrabala při úklidu v notebooku s nostalgickým povzdechem a něco mě nutilo vytáhnout ho ven na světlo boží a podělit se i s vámi.

Takže ještě jednou.

Sedím si v kavárně, před sebou už skoro vystydlé espresso a pocit, že se mi nechce ani dýchat.

Pozoruji holuby na protější zídce. Přilétají, odlétají, slétnou na zem, aby ulovili nějaké sousto. Zakrouží si a zase usednou. Chtěla bych umět létat jako oni. Neumím. Nikdy to umět nebudu, ale navždy o tom budu snít. Mezitím budu sedět, usrkávat studenou kávu a ujišťovat se, že se mi fakt nechce ani dýchat.

Snad se to změní, protože doma mě čeká spousta práce a zakázek, které musím vyřídit. Ale momentálně se mi nechce vůbec nic. 

Takže se držím osvědčeného postupu, že nechám svět kolem sebe volně plynout a proud času a okolností mě nakonec dostrká tam, kam je potřeba. K pracovnímu stolu, půllitráku Earl Greye a plnému nasazení. 

Ale teď, teď nebudu nic dělat. 

Jen nechám vše kolem sebe volně plynout.

Tak je to správné. Každý musíme umět zastavit a nicnedělat.

Čtete správně, i když mi to word podtrhuje jako chybu. Nechci napsat nic nedělat, ale nicnedělat.

Jako sloveso pro činnost vystihující nicnedělání. 

 Umíte to taky?