Píše se o jeskyni, která jako tunel vedla do nebe. Přechod do světa harmonie, kde voda má zdravou průzračnou barvu a co několik kroků, to strom posetý ovocem. Cestovatel byl bez zásob vždy přírodou živen. Kdo náhodou zabloudil, byl vždy planetou přiveden domů.

Tuto jeskyni našel člověk, jehož svět již ztratil svou barvu. Byl z místa, kde si planeta řekla "Dost" a rozhodla se ty, jenž si příliš dlouho nevážili čistého vzduchu, utopit v hustém mračnu svého vlastního odpadu a připomenout jim bolest tisíců poražených stromů. 

V nebi našeho člověka planeta srdečně přivítala a podělila se s ním o své moudra. V prvé řadě byl zbloudilec překvapen, že planeta dovedla mluvit. Zapamatujíce si, odkud hlas přichází, prošel tunelem zpátky do svého světa, aby se se znalostí podělil s ostatními. Chtěl své blízké do nebe přivést, ale bylo zvláštní, že jeskyni v hustém lese, ač přísahal, že šel správně, nenašel. Proto se tedy do nebe vrátil sám, aby načerpal další vědomosti, které by mohly lidem ve vsi jakkoli pomoci.

Takto to šlo tři dny. Tam a zpátky neustále chodil a již byl z toho unavený. Kromě toho bylo zřejmé, že ostatní prostě neporozuměli. Nedovedl znalost od planety předat, neboť pouze ona planeta svedla předat člověku své moudra tak, aby si znalosti dokonale osvojil.

Na chvíli se před jeskyní zastavil, aby si prohlédl rudou oblohu, která dávno ztratila svou svěží modrou barvu. Poslechl si i šelest lesa, jenž svými šedými lisy na něj mával. Jakoby každý strom věděl, o čem náš člověk přemýšlí.

Rozhodl se, že v nebi již zůstane. V nebi, které tu bylo vždy jen pro něj.