Moje odvaha o čemkoli se rozepsat zakopne hned po uvedení nadpisu. Zase musím řešit, do kterého šuplíku patřím a zase nevím a nejraději bych sloučila dva a stejně jako posledně nakonec rezignovaně konstatuji, že je to jedno.

Tak jo. Slíbila jsem, že řeknu, jak to bylo s Karlem. V létě bude rok, co se objevil. Bylo to neobvyklé léto. Dlouho jsem byla pryč, v jiném světě, daleko a protože realita kolem mne byla tolik jiná, jakoby ten čas neexistoval a ten svůj způsob léta jsem pak ještě dlouho, dlouho hledala. A bylo to poprvé, co jsem s podzimem pocítila úlevu, protože mne vrátil do rámce ročních dob a dal mi jistotu v poznání, že hledat léto je marnost, že je čas očekávat ochlazení a dlouhé večery.

Byla jsem pryč a chyběla mi zeleň a chyběly mi stromy a kytky a pole a oblaka... netušila jsem, jak moc je pro mne pohled na horizont důležitý. Po návratu se ukázalo, že se cítím mizerně celkem oprávněně. Prožila jsem si malou radost z potvrzení, že nejsem líná, ale nemocná. Nemocnici jsem zavrhla jediným podpisem. Bylo mi nedobře, v noci jsem nespala, ve dne jsem byla nekonečně unavená. Chyběla mi radost a taky síla po nějaké se porozhlédnout. A tehdy se objevil. Do mého světa, v té době zmenšeného do kostky zeleně na dvoře, vstoupil Karel.

Žijeme v domku  s dvorem uzavřeným ze všech stran. Najednou tam to léto odnikud docupital králíček. Malý a buclatý, takový skoro velikonoční kýč na zelené trávě. Jméno jakoby si přinesl s sebou. Uviděla jsem ho, chvíli užasle a nadšeně koukala a nemluvila... když hlava už věděla, že to je Karel. Karel byl radost. Byl pro mne v daném okamžiku symbolem života a radosti v ohraničené kostce mého světa. Poseděl, poskočil a zvykl si na myšlenku, že jsem kamarád. Vrátka na zahradu jsem pak záměrně nechávala otevřená. Karel měl svobodu a mohl cokoli. Nikdy neodešel na dlouho. Líbil se mu svět v mé kostce a kdyby uměl mluvit, řekl by, že je k sežrání :-)

Okousal mi muškáty, snědl asparagus a pustil se do girland psího vína. To si stoupl na dvě a natahoval se postupně výš a výš... Karel rostl a tloustl.

Jednoho dne Karel zmizel. To už byl říjen a já jsem zrovna přemýšlela, jaké sídlo mu na zimu postavit. Neukázal se mnoho dnů, až jsem přestala věřit, přestala vyhlížet. Objevil se až v listopadu. Velký, tlustý a polodůvěřivý. Svět, který si našel místo toho mého, mu ubral důvěry. Moje kostka mu byla malá. Mimochodem, v té době jsem i já byla už mnohem zdravější a patřičně posunula hranice svého světa. Různě jsem odcházela a přicházela. Karla jsem ještě párkrát viděla na zahradě. Než zmizel nadobro. To už jsem byla zdravá.

Nevím, jaké přesně bylo poslání Karla. Ale to vůči mně zafungovalo dokonale. Slyšela jsem o něm mnohem později od sousedky. Nic dobré. Já na něho ale vzpomínám ráda a s láskou.

_____________________________________________________________________________________

Karel přicházel

a odcházel :-)

Karel byl na začátku kouzelný králíček

a skutečně mu chutnalo úplně všechno! Muškáty bral nejspíš jako perníčky :-)

Narostl. Menší důvěra v lidi a vrásky na čele. A přestal chodit na perníčky.

Karel byl nezapomenutelně krásný ♥

.