Musím se hýbat.... to jsem si dnes po ránu říkala.

Distanční výuka začíná až v 8 hodin, momentálně venku neprší, i když Dalibor Gondík v rádiu varuje, že určitě bude. Do osmi jsem doma, to stihneme. Obléknu si oblíbený, snad 100 letý svetr, nepromokavou bundu, na nohy nazuji gumáky. Naše téměř roční fenka Betynka okamžitě vytuší, že JDEME VEN ! Tak jdeme.

Jenom vyjdeme za dědinu, rozprší se. Že bych se měla vrátit? Betynka mi dává jasně na jevo, že to ať mě ani nenapadne! No tak jdeme dál, Betty.

V polích to pěkně fouká, nasadím kapuci, sklopím zrak ( to, aby mi nepršelo do očí ) a následuji Betku.

A najednou si uvědomím, že je mi krásně teplo, přes všechen ten nečas a spousty vody okolo. No jasně, vždyť mám ten 100 letý svetr na sobě a ten je hodně vlněný. Stoletý není, ale 15 let ho už nosím určitě. Vzpomínám si, že to jsem tenkrát prvně koupila přízi s ovčí vlnou, vlny tam bylo víc než polovina. To už si přesně nepamatuji. Vím jen, že jsem tenkrát prvně překonala obavu, že " ovčí vlna přece kouše " a pár klubek na svetr jsem si koupila. A dobře jsem udělala! Svetr nosím často a ráda. A nekouše a hřeje a je nezničitelný a pořád vypadá pěkně!

To bylo mé asi první setkání s ovčí vlnou. Na vlastní kůži jsem vyzkoušela její skvělé vlastnosti, opět jsem se přesvědčila, že nemám dát na řeči, že se mám přesvědčit sama. Od té doby jsem se s přírodními vlákny začala setkávat víc a víc, začala jsem je vyhledávat a upřednostňovat, až jsem jim úplně propadla.

A jsem tomu moc ráda.....