Mnoho z vás bude zajisté zajímat, proč jsem byla tak dlouhou dobu neaktivní. Dlouho jsem přemýšlela, zda o tom mám vůbec psát. Ale je to život, který píše můj příběh...

*

     O Fleru jsem se dozvěděla v roce 2012. Sledování zdejších umělců se stalo mojí vášní. Je to tu svět ve Světě. Barevný, krásný a záhadný. Dlouho jsem sbírala odvahu, než jsem se v roce 2015 stala jeho součástí. Začala jsem přidávat dílka a díla. Ale bohužel jsem za krátkou dobu začala mít zdravotní komplikace. Zachumlaná v peřinách a v bolestech jsem trávila den za dnem. Neustálý kolotoč, doktorů, léků, bolesti, trápení. Ruka se mi třásla, když jsem chtěla něco vytvořit. Myšlenky byly zakalené. Místo snů, noční můry.

     Když se vám zdravotně nedaří a už nemůžete ani vycházet ven na čerstvý vzduch, stanete se tak pomalu přízrakem. Pro ostatní a pro okolí přestáváte existovat. Jako byste byli dočista průhlední. Pomalu se přestávají o vás zajímat a vyptávat se. Není také moc na co. Také díky tomu, že přestanete být zajímavý, protože se váš život zastavil na mrtvém bodě. Po roce a operaci, jsem byla jako hlubinná ryba na dně chladného oceánu. Sama ve tmě, opuštěná, kolem jen prázdno. Jen jedno světlo přetrvalo a doprovázelo mne při mých vrtkavých krocích. Brzy přibylo další a pak mnoho dalších. Vzali jsme si s přítelem pod svou ochranu malého vyhublého pejska z útulku a další nechtěná, opuštěná zvířátka. Můj domov byl rázem plný 12tvorečků, kteří v sobě měli tolik lásky a porozumění. V dobách nejtěžší krize mi všichni dodávali sílu a odvahu.

     Za půl roku jsem si našla krásnou práci. Už na pohovoru jsem cítila to chvění a věděla, že ji získám. V nové práci jsem se musela všemu naučit sama, nikdo mi nic nevysvětloval. Učení pokus omyl, velký omyl -Au! Ruce pořezané od barevných skel. Ale moc mne to bavilo, za tu dobu nemocí jsem měla hlavu nabitou k prasknutí mnoha nápady, že jsem je ani nestíhala vytvářet. Lidi ke mně chodili, chválili. Chodili se pokochat. Nakupovali. Vyprávěli své zážitky. Získala jsem nové přátele. Pořádala jsem kurzy pro dospělé a také dětské kurzy. I pro maličké děti. Dokázala jsem je vést, aby si vyrobili krásnou věc, nad kterou budou ostatní žasnout. Byla to nádhera! Dokonce jsem do práce jezdila také na kole a bylo mi už moc dobře. Ale jak už to bývá, nic netrvá věčně. Nade mnou nový šéf, komunikace vázla. Stal se ze mne výrobní stroj. Z letování mi bylo zle. Chybělo totiž odsávání, které mi odmítli pořídit. Po otravě olovem jsem odmítla pájet. Nešly kompletovat výrobky, nehotové mi v dílničce vrstvily do komínků. Pokud bylo hezké počasí a teplo, šlo to dělat venku. Navíc se mi začala na rukou objevovat ošklivá vyrážka.

     Ze začátku jsem jí nevěnovala moc velkou pozornost. Ale když to začalo opravdu pekelně svědit a najednou to pohltilo ruce, bylo to zlé. Pracovala jsem potom neustále v bílých rukavičkách. Lidi to bavilo. ,,Jste jako ze starých dob!“ říkali. Nevěděli, že to není na okrasu. Práce mi přerůstala přes hlavu. Stále mne ale moc bavila. Zamilovala jsem si vitráže! Ta barevná skla, stříbrný cín, vrčení brusky, řezání pily. Potom byla virážka už natolik nesnesitelná, že se nedalo v klidu spát. Bylo to horší a horší. Následoval další kolotoč doktorů, léků, vyšetření. Zjistili mi kontaktní alergie. To znamená, že když se té dané věci dotknete, osypete se. Dotační program, který podporoval naše dílny, skončil. Dostala jsem výpověď spolu s ostatními kolegy. Všichni se rozutekli do nových zaměstnání.

     Já se léčila doma. I když už jsem se věcí, na které mi doktoři našli alergii, nedotýkala, ekzém se mne držel jako klíště. Neskutečné svědění. Nic nepomáhalo. Bezmoc. Podrbete se, máte na pět sekund pocit, kdy si vydechnete. Potom je to ale milionkrát horší. Strkání rukou do ledové vody, aby trochu omrzly,…svědilo to tak, že nebylo možné být v klidu fyzicky ani psychicky. Nemohla jsem pak už ani na nic sahat. Ničeho se dotýkat. Slezla mi kůže z rukou. Mokvavé, slizké věci místo rukou. Doktoři si nevěděli rady, mastičky nepomáhaly, léky nepomáhaly. A tak jen kroutili hlavami a dávali mi další léky na potlačení svědění. Pro mne však s nulovou účinností. Nakonec dali ode mne ruce pryč. ,,Jste ztracený případ“, řekl mi jeden z nich. Byly chvíle, kdy bych si ty ohavné věci nejraději usekla a žila bez nich. Beztak nebyly k ničemu. Nechtěla jsem se však ještě vzdát, i když už to trvalo více jak rok.

      Nasadila jsem si proto velmi přísnou dietu. Ze začátku jsem nejedla skoro nic. A také jsem si zapisovala vše, co sním do jídelního deníčku. Ráno po probuzení a odlepení rukavic pod studenou vodou, ošetřit hnisající rány a zapsat do deníčku. Je-li to lepší, nebo horší. Ze začátku naprostá bezmoc. Ani tohle nezabíralo. Nikdo vás nechápe. Lidé se nechtějí na vás dívat. Navštívit vás, podpořit -nechápou, čím si procházíte. Kdykoliv vysvitne slunce, sundám si rukavice a nechávám vstřebávat vitamín D ze sluníčka. Na ruce se už ani nedívám, nemá to cenu. Mám depresi, nejtěžší myšlenky. Dívám se na plátna, jsou bílá. Rozmalované obrázky, nedokončené ztracené myšlenky za mořem slz. Je mi všechno líto. Líto, že nemůžu pohladit psí kožíšek, nakrájet si jablko, kreslit, ponořit ruku do rybníka a vyzkoušet jestli má už tu správnou teplotu a já si mohu zaplavat, projet se na kole, nasbírat bylinky... Mohu jen procházet mezi tím vším a jen se dívat. Na nic nesahat, ničeho se nedotýkat, neb to bolí a svědí. Neustále ve dne v noci. Ulehám ke spánku, vyčerpaná. Přikrývám se lokty. Už chci usnout a alespoň na chvíli o ničem nevědět. Ráno se mi nechce vstávat. Ale nakonec vstanu. Při sundávání rukavic si uvědomím, že to svědí méně. Sotva znatelně, ale i to přináší trochu úlevy. Pokračuji v dietě a ruce se malinko zlepšují. Trvá to mnoho měsíců, než mohu zase tvořit. Po tak dlouhé odmlce jsem si však netroufala. Bála jsem se dotyků, neúspěchu. Že už to třeba vůbec neumím? Že nebudu mít v rukou cit. Neudržím štětec. Dnes mám neskutečnou radost, že se zas mohu dotýkat plátna, hrubého papíru, minerálů. Mám v rukou sníženou citlivost. Občas necítím, že jsem se trošku řízla, nebo si zadřela třísku. Já se ale směji, jaké to jsou prkotiny! Díky tomu si více vážím doteků, musím si všechno osahat, i věci, které jsem dříve míjela a jen si je prohlížela. Jak je třeba hladký květ růže, hebký mech, nebo hladká kůra buku. Je to krása, znovu naplno žít a moci to vnímat a smět znovu tvořit :)!

***