Ahoj Marti, protože člověk je tvor zvídavý a zvědavý, tak tě chci trochu vyzpovídat, abychom věděli, kdo vlastně tvoří pod nickem martapa.

  

Každý jsme odněkud a ty na svém profilu píšeš, že jsi z Brna. Zavál Tě tam osud,  nebo tam žiješ od narození?

V Bně jsem se narodila a strávila jsem zde celý život. Jsem vyloženě městský typ a vyhovuje mi mít vše na dosah. Hlavně z důvodů – jako jsou časově náročné rehabilitace, sportovní aktivity, lékařské kontroly, ale taky možnost jít za kamarádkou či nějakou společenskou událostí. Taky za mnou chodí párkrát týdně asistentka, a pokud bych bydlela na vesnici, o tuto možnost bych přišla. Vlastně o spoustu aktivit, dojíždění by mi ubíralo čas, se kterým už tak těžko hospodařím. Ani by to nešlo skloubit, od rána mám třeba na celé dopoledne rehabko a odpoledne do večera sport a mezitím práce. Musela bych se většiny z toho vzdát.

Myslíš, že Tě místo, kde žiješ, nějak inspiruje v Tvé tvorbě? Nebo se utíkáš k nějakému vysněnému místu, jež je inspirací největší...

Je pravda, že jsem v Brně moc ráda, protože je velice rozmanité. Stačí vyjet na předměstí a ocitnete se uprostřed nádherných lesů. Třeba jen vyjet do Soběšic, nebo v okolí Adamova, v Lelekovicích. Když byl syn malý, tak jsme hodně času trávili v přírodě, každou chvilku, kdy to čas dovolil – a víkendy a prázdniny pak na naší chalupě v Moravských Málkovicích. V současné době je pro mě největší inspirací okolí Moravského Krumlova, kde žije syn se svojí ženou a dvěma dětmi. Chodíme se snachou a vnoučkem ke koním, občas mají nějaké na pastvě na svém pozemku. Je to nádherný pohled, kůň ve volné přírodě. Nejvíc se vždy těším na projížďky cestami kolem polí, lesem. Je to něco nádherného. Z bývalé konírny si s manželem už 3 roky budujeme své zázemí.


 Inspirace je ale na každém kroku, někdy nemusím chodit ani daleko a objevuji krásy přírody i z naší lodžie, pod kterou máme krásný park. A celá lodžie se s jarem mění, mám zde takovou okrasnou minizahrádku.

Když mám nějaký nápad, musím ho jít zrealizovat nejlépe ihned. To se pak zavřu v dílně, dokud není hotovo. Pokud se ale ke zpracování hned nedostanu, což je většinou, snažím si jej aspoň zaznamenat, načrtnout. Většinou ale už k realizaci stejně nedojde, protože se mezitím naskytnou další zakázky, povinnosti, atd.. nebo přijdou jiné nápady, které realizuji. Po této stránce mi dost vyhovovala akce Prsten denně na Fleru, protože se nápady jen hrnuly a k jejich realizaci docházelo denně.

Provází Tě touha tvořit už od dětství? Anebo v Tobě tuto zálibu vyvolal někdo jiný nebo nějaká událost v Tvém životě?

Tvoření mi bylo blízké už od dětství. Od mala jsem neustále něco vyráběla. Vyzkoušela jsem si průběžně různé techniky. V období mateřské mě bavilo šití, které jsem předtím ještě na základce obkoukávala od tety švadleny a ráda ji pozorovala, protože mi tehdy vadilo konfekční oblečení, kterého nebylo na výběr, co do střihů, látek. Byla jsem samouk, vadilo mi složité kličkování látky a takové pro mě zbytečnosti. Vyhovovalo mi, že je dílo rychle hotové. První výrobek byla oboustranná prošívaná zimní vesta, bylo to v 7. - 8.třídě. Na mateřské jsem už šila denně, nejvíc asi kalhoty a dětské oblečení. Ale zvládla jsem i kabát tříčtvrťák s límcem z umělé kožešiny. Nejvíc mě bavila kombinace barev a různých druhů materiálů. Střihy jsem si dělala sama. Taky jsem pletla svetry, kdy jsem kombinovala příze a barvy. Dodávala jsem i dětské šité kousky do tehdejších butique, které se rozrostly po revoluci a kde se po nich hned zaprášilo. Měla jsem už před revolucí povolení tehdy NV na tvořivou činnost.

Máš to štěstí, že máš svou vlastní dílnu nebo Ti k tvorbě musí stačit nějaký koutek?

Tak nevím, jestli je to štěstí, ale pro mě nutnost. Mám svoji vlastní dílnu, která vznikala postupně podle mých potřeb, jak se vyvíjely. Vznikla z pokoje po synovi, když se odstěhoval. Nejdříve jsem si u něj udělala na jeho školním stole pracovní koutek. Postupně jsme oddělávali jeho nábytek, jak se moje činnost rozrůstala.

Hodně  prostoru mi zabraly napřed kameny, jelikož jsem si založila internetový obchod s nimi. Můj pracovní den začínal ráno v 7h a končil kolem 2h v noci. A to už jsem zažila v době svého podnikání /v jiném oboru/, někdy od r. 1992, bez sobot, nedělí, tak jsem si řekla stop. V současné době se ale zase věnuji ponejvíce tvorbě, která mi dává větší uspokojení. Přesto ale ráda prodávám i kameny a minerály, jen už ne v takovém měřítku.

Hlavně jsem si stanovila životní priority a přizpůsobuji vše zdravotním potřebám, jelikož jsem od r. 2012 na vozíčku. V roce 89 jsem onemocněla stejnou nemocí, jako má teď Karel Gott. To, že jsem na vozíčku, je důsledek tehdejší drastické léčby. Dnes se používají již jiné metody, tak tohle nehrozí.

Pomáháš si k soustředění na práci nějakou muzikou nebo máš ráda ticho a klid? A pokud něco posloucháš, co to nejčastěji bývá? Doporuč nám něco…

Vzhledem k tomu, že od počátku co jsme s mým mužem spolu, tak nás vždy hudba pojila a zajímala. Dříve hrál na basskytaru v několika brněnských seskupeních. Navíc si sám dělá nejen reprobedny, ale i zesilovače, aby dosáhl co nejvěrohodnějšího poslechu. Hudba je pro mě důležitou každodenní součástí. Za mlada jsme byli na koncertě každý víkend, chodívali jsme hodně do Staré Pekárny, na Musilku.

Mezi moje oblíbené patří např. King Crimson, McDonald and Gilles, Robert Wyatt, East of Eden, ale třeba období Woodstock, Montery. Z amerického bigbeatu např. Jafferson Airplane, Country Joe and Fish, Santana, Its a beautiful day, Janis Joplin, The Velvet underground and Nico, Spirogyra,… dále stojí za zmínku třeba Caravan, Circus, z jazzovějších věcí třeba John Coltrane, Chick Corea, Dizzy Gilespy, Barbara Linn, John Lee Hooker a další. Mám ráda třeba Joe Zawinula. Z jazzrocku třeba Graham Bond, je toho spousta, dále třeba Captain Beefheart and his Magic Band, Curlew, a zmínku stojí také např. Mark Almond, Begars Opera, Marianne Faithfull, Gryphon, Pete Brown and Piblokto, Ten years after, Titus Groan, a mnoho dalších, výčet by se sem ani nevešel….

Ukázky: Love, Bond and Brown,

Z českých a slovenských–např. Plastic People of Universe, Blue Effect , Jakub Noha band, Collegium Musicum, Oldřich Janota, Petr Kalandra, Peter Lipa, DG307, Luboš Andršt a další… Ale taky Navarová, Michnová, Dunaj, Iva Bittová, a další.

Z praktických důvodů poslouchám také internetová zahraniční rádia, např. Audiophile.pls, Some how.m3u,. Vltavě. Z našich rádií asi nejvíce Vltava - ČRO3.

A co knížky, filmy a ostatní umělecká tvorba – co tě dokáže nejvíc potěšit?

Knížky čtu průběžně, pokud však zbývá čas. Mám ráda psychologické romány, nebo různou duchovní literaturu. Ke knížce sednu,když mě handicapuje můj zdravotní stav. To pak ale nedělám nic jiného, takže si to nechávám opravdu když už potřebuji odpočívat a to moc neumím. Celkově mi nezbývá moc času na filmy a umění. Mám ráda Salvatora Dalího, filmy Woodyho Alena, Tarantina. Ráda se podívám na dobrý film. Když mám ale v kuse 2hodiny času, raději sednu do dílny k cínu a u toho se na film koukat moc nedá. Spíš je pro mně důležitá hudba, u ní se dá tvořit.

Dokážeš relaxovat stylem „hodím vše za hlavu“ a těšit se z něčeho, co není práce a pokud ano, co to je?


Největší relax pro mě je můj 3letý vnuk Kubík. V lednu mu jeho rodiče pořídili ještě sestřičku Simonku, takže máme v rodině miminko.

Ale relaxuji také sportem, dělám atletiku a dělala jsem současně i lukostřelbu, pořídila si krásný reflexní luk,ale tu jsem zatím musela odložit, jelikož jsem si odrovnala ramena /taky z důvodu,kdy jsem neměla vyřešené nakládání vozíku do auta,který jsem tahala přes sebe/. Věřím však, že se k lukostřelbě ještě vrátím. Ruce si musím hýčkat, jelikož mi nahrazují i nohy. Lukostřelbu jsem dělala v brněnském klubu, kde jsem byla jediná vozíčkářka. Oproti tomu atletiku dělám za SKK Kociánka Brno a to s mládeží, která nemá jen tělesný handicap, ale někteří v kombinaci s mentálním postižením, DMO. Moc se na ně vždy těším, stala jsem se pro ně určitou motivací, jelikož já to dělám, že chci, kdežto oni, že musí. Atletiku dělám 1,5 roku a vloni jsem se na republikových závodech umístila na 1.místě ve sprintu na 100m na vozíčku, na 2.místě v hodu diskem a 2.místě v hodu oštěpem. Sport jsem začala dělat hlavně ze zdravotních důvodů, ale je to pro mě i vybití každodenního stresu či starostí a možnost pohybu, kterého je na vozíčku méně. Atletika mi vyhovuje v tom, že člověk musí spoléhat sám na sebe.

Je nějaké slovo, citát nebo situace, co ti utkvěla v paměti tak, že jsi se k ní v průběhu života vracela a zůstala ti jako motto v tvém životě?

Nietzche: Co tě nezabije,to tě posílí…

Ale třeba taky: Přej a bude ti přáno…

Je cínařina Tvou hlavní profesí, nebo se jí zabýváš, tak jako většina, až ve svých volných chvílích? A co na to Tví blízcí?

Cínařina je mojí hlavní náplní, pokud mi tedy zbývá čas, což je občas těžké všechny aktivity skloubit. Žiji s manželem a ten to bere tak,že je mojí součástí, takže třeba Ježíšek mi už nenosí nic jiného, než vždy něco technického. Jako např. věrná zmenšenina průmyslové vrtačky Proxxon, to mi udělalo obrovskou radost.

Zapojuješ nějak své blízké do činnosti kolem cínu, nebo je raději zaháníš za desatero lesů, aby nerušili?

Když cínuji, tak na to potřebuji klid. Vadí mi, když mě někdo od této činnosti vytrhuje. Jak zapnu odsavačku, tak neslyším ani telefon. Proto nejraději cínuji v noci, kdy mám na to opravdu největší klid. To se ale někdy nemůžu dočkat druhého dne, pokud potřebuji něco vyvrtat, vytepat či použít jiné hlučnější techniky. Manžela zapojuji v tom smyslu, že mi občas koupí plech, nebo odstraní bužírku z drátu. Ale víc mi do toho nezasahuje. Je ale první, kdo koukne na hotový výrobek. Ani říkat nic nemusí, už poznám z výrazu jeho tváře, jestli se líbí nebo ne.

Jak k tobě přišla informace o Fleru? A byla jsi rozhodnutá hned od začátku nabízet svou tvorbu takto přes internet? Jak jsi vymýšlela svůj nick?

O fleru jsem se dozvěděla z nějaké reklamy, snad pár dní či týdnů poté,co začínal. Hned jsem to volala kamarádce, která také ráda něco tvořila. Hned večer, že se zaregistruju. Jenže - vymyslet narychlo nick. Proto jsem spojila svoje jméno a kousek příjmení a vznikla martapa. Byla jsem flerem úplně nadšená. Z důvodu,že mě zákazníci pod tímto nickem už hledají, dokonce i oslovují, už mi asi nick zůstane.

Třeba se mi stalo, že za mnou přišla jedna paní na ulici a prý jestli nejsem martapa. Byla to moje zákaznice, která mě poznala podle fotky na fleru. Nebo paní na přepážce na poště, atd…

Překvapili tě někteří nakupující svými reakcemi? Co nějaká „veselá historka z natáčení“?

Aha tak tu jsem právě už řekla : Ano, překvapují mě zákazníci. Třeba jedna moje zákaznice,která pracuje v knihkupectví, mě doporučila nějaké paní, která se tam probírala v knihách o tiffani a hledala něco o cínování šperků, atd. A ona mě doporučila. Tato paní se stala mojí zákaznicí až po 2 letech, kdy našla doma v přihrádce fotku, na jejíž druhé straně měla na mě kontakt. Tak se mi hned ozvala a už jsme se i setkaly.

A jinak jsem samozřejmě moc ráda,že mi šperky zákazníci chválí a často mi říkají, že jsou ve skutečnosti hezčí než na fotce, což potěší. Ale jak se to vezme, protože obměňuji svoje technické vybavení a snažím se zlepšovat i v tomto směru.

Přišel Ti někdy nějaký požadavek, který byl pro cínařinu neuskutečnitelný? A jak jsi jej vyřešila?

Měla jsem třeba požadavek udělat desítky broží, jako komponent pro další výrobu. Nebo jsem na jarmarku dostala nabídku,že bych vyráběla šperky,které by si ten dotyčný dál zpracoval /to netuším jak/ a pak prodával pod svým jménem. Asi to nebudu víc ani komentovat. Nemyslitelné.

Jsi členkou klubu Tvoříme šperky z cínu a ten je aktivní v soutěžích na různá témata. Pomáhá ti to posouvat hranice Tvé tvorby dál, nebo si jedeš po své linii a témata zpracováváš podle svého gusta?

Tento klub je pro mě obrovskou motivací. Mezi špičkami,co se v této branži pohybují, mám chuť pověsit cínování na hřebík. Ale pak mi na jarmarcích zákazníci chválí moje šperky a dokonce mě poznávají, tak mě to motivuje k další tvorbě. Tento klub mě nutí neustrnout na jednom bodě, nad daným tématem přemýšlet, zjistit si třeba některé informace a občas, hlavně když si na soutěžní šperk ponechám nějaký čas, ze sebe dostanu něco zajímavého, co by jinak vůbec nevzniklo. Někdy vznikne šperk za 2 hodiny, jindy si s ním pohrávám desítky hodin a vracím se k němu několik dní. Občas bohužel řeším zdravotní potíže a nemůžu nějakou dobu cínovat, ale to už takto beru. Proto se někdy musím odmlčet. Takže, když zdraví dovolí, je tento klub pro mě takový ten TOP, co mě vyburcuje k něčemu,co bych jinak nevytvořila.

Máš nějaké sny, co se týče Tvé šperkařské profese? Chtěla by jsi pracovat i s jinými materiály a jinou technikou? Je na Fleru někdo, kdo ti svou prací učaroval?

Začnu druhou částí otázky. Ano, na fleru mě učarovala asi ze všech nejvíc Abraka Gabra, pak se mi moc líbí šperky Sol.d.c., Terezy O. Ale taky Jindřich a Rudolf. A na to bych navázala… Dělala jsem si u něj kurz, nakoupila si vybavení pro tvrdé pájení. Ale zatím jsem se k tomu prostě nedostala. Takže tohle je to,co bych chtěla víc probádat do budoucna, tvrdé pájení. A zkusit něco i trojrozměrného, to mě moc láká. Ale taky třeba rytí kovů. Uvítala bych i možnost si doplnit v tomto oboru vzdělání, pokud bych objevila něco na Moravě. Praha je pro mě nedostupná kvůli dojíždění, kdy bych si musela brát s sebou asistentku, takže by se to hodně prodražilo.

Je ještě něco, co by jsi chtěla říct a já se na to nezeptala? Ven s tím…

Snad jen to,že cínování je jediná činnost, u které jsem vydržela tak dlouho, dělám ji už 7.rokem. A věřím tomu,že mi vydrží i nadále. Pořád se mám co učit a proto mě tolik baví.