Kdysi světem šlapal robot, co z náklaďáku na zem pleskl. Od bláta po světě chodil, lidé na vedlejší chodník přecházeli. Kam šel, nevěděl. Pro svůj život základy nenacházel. Ukazatel oleje nefungoval a vnitřní kompas ukazatel postrádal. Umaštěný kolikrát jen tak u potoka sedával a mapu, kudy prochodil, pro sebe si maloval. Avšak jak bludné byly jeho cesty, tak na papíře samý zákrut.

Během deštivého dne ohnivého mužíčka potkal. Viděl, jak pod muchomůrkou natěsno se choulí. Domov měl až v daleké hoře, ale copak může sprše čelit? A tak ho plecháč v sobě ukryl a cestu ať mu zevnitř říká. Šak co, stejně kam by sám šel ani neví, tak se na kopec alespoň podívá.

K dešti brzo připojila se mlha a mraky také krapet ztmavly ještě víc. Zdálo se, že se na nebi nebudou pouze kapky třpytit, ale i zlatý řetěz brzo obzor prosvítí.

S malým světýlkem v hrudi do cíle robot dopajdal. V dlani do své nory stopař vystoupil. Zpěvivě poděkoval a světlo uvnitř hory se za zatáčkou ztratilo.

Otáčejíce se zády, okolí si z výšky počal chodec prohlížet. Po chvíli jeho zrak ostrý záblesk oslepil a hlavu pěst z nebe zvolila si za svůj cíl. Překvapen na zadek spadl.

Oči si na tmavé okolí znova zvykají, kapky s olejem po těle stékajícím  stále argument mají, vše stejné a žádná škoda naštěstí. Něco bylo přece jen jinak. Kompas, jenž před tazatelem zarytě mlčel k životu se probudil a kontrolka oleje před obezitou hlasitě varuje. Stále sice sám a od bláta, ale s vědomím správné cesty, na kterou se může robot dát. Příběh však už dávno mnoho narozenin zažil a železný stroj do prachu se ztratil. A tak kompas na pultu mi leží a směr života svého majitele řeší.