Na úvod trocha zamyšlení nad dnešní uspěchanou dobou. Je zvláštní, jak moc platí známé úsloví: „Sejde z očí, sejde z mysli.“. Vystavil jsem první díl a radoval se, jakým fofrem k němu přibývaly komentáře. Ovšem jen do okamžiku, než se článek odsunul pod spodní okraj obrazovky. V tom okamžiku, jako když utne. Opravdu už žijeme v plně rozvinuté konzumní společnosti, zahlceni vším možným a nejvíce reklamou, že jen sklouzáváme očima po povrchu věcí a pod hladinu se skoro nikdo neodváží?
No nic… vraťme se ke knížkám. Na konci předchozího dílu byla má první vlastnoručně vyrobená kniha. Přišel jsem si samozřejmě jako mistr světa a zhola nic nestálo v cestě prvnímu svázanému ročníku Ikarie. Ovšem jen do chvíle, kdy jsem vzal stoh časopisů do rukou. V tom okamžiku, jsem si uvědomil, že je to něco úplně jiného, než čistý bílý papír. Že když uděláte chybu, nesáhnete jen tak do šuplíku pro nový arch. Když něco pokazím, budu muset pracně shánět nový výtisk a také se může stát, že ho už nemusím sehnat. A v tom okamžiku se mi roztřásly ruce a já zbaběle začal hledat něco, na čem si budu moct vyzkoušet, o čem vázání časopisů je.
Nikdy jsem příliš nechápal, k čemu je dobrý denní tisk. Na co lidi potřebují noviny? Teď už to vím. Kromě toho, že OnaDnes poslouží jako vhodné čtivo při posezení na oné místnůstce a Magazín Dnes+TV je pravidelně několikrát denně konzultován ohledně nejvhodnějšího televizního pořadu, se uvedené časopisy výborně hodí na trénink pro vazbu časopisů. Jsou totiž patřičně dorychtovány překládáním na všechny strany. Tím pádem si člověk procvičí i rovnání a úpravy poškozených svazků.
Ještě, že jsem se v minulosti nezříkal klasických ženských prací. Zápas s jehlou a nití při šití knižního bloku jsem díky tomu zvládl levou zadní.
Naklížení hřbetu byla též hračka. Jen jsem se nedokázal se svou milovanou saní shodnout na tom, zda klíh voní nebo smrdí. Jako pravá hlava rodiny jsem nakonec rozhodl, že nadále bude klíh vonět a má žena jako správný krk rodiny nasměrovala jeho vůni do období, kdy se nevyskytuje doma. Kromě toho, že nám klíh umožnil rozvinout vzájemné manželsko-diplomatické dovednosti, připomněl mi mého dědu, se kterým jsem jako úplně malý kluk trávíval celé léto v dílně. Možná proto mi klíh voní.
Velký problém, který jsem vyřešil poměrně šalamounsky, pro mě byla ořízka. Naštěstí je po Praze dostatek knihařství, které oplývají stohovými řezačkami a oříznutí byla nakonec otázka 24,- Kč a asi 5-ti minut. Dalším postupovým cílem je ozdobení ořízky. To co se na první pohled jevilo jako naprosto triviální záležitost, se ukázalo docela složité. Barva se z ořízky neustále olupovala. Stačilo letem prolistovat svazkem a mohl jsem ořízku zdobit znovu. A tak jsem nějaký čas pátral v literatuře a laboroval, protože postupy, které jsem tam nalezl, hovořily poměrně obecně a dost neurčitě. Nakonec se mi za pomoci roztoku kamence podařilo dosáhnout toho, že se barva udržela na hranách jednotlivých listů.
Nasazení desek se obešlo bez větších problémů. Ne tak nasazení hřbetu. Teda, ne že by to nešlo hladce, ale chybně jsem si ho vyměřil a tak výsledek neodpovídá zcela mým představám. Desky jsou poněkud menší, než by měly být, je příšerně upatlaná předsádka, desky jsou křivě potažené a vůbec… Ale výsledek je na první či neznalý pohled docela ucházející a co je nejdůležitější, kniha drží velice dobře pohromadě, hřbet funguje jak má, takže výsledek je vlastně veskrze pozitivní. Prototyp splnil bezezbytku svou úlohu a skvěle posloužil k vychytání různých mušek, much a masařek.
Tak teď už se snad můžu konečně pustit do těch Ikarií…
Kterak se státi knihvazačem - díl I. První kniha
