Mám teď takové šišaté období.

Pendluju mezi pražským domovem a venkovským domem 92letého otce, maminka vloni zemřela. Otec byl vždycky pesimista a katastrofista a s pokročilým věkem mu radosti ze života nepřibylo. Emočně náročné návštěvy – zejména pokud je člověk podobné povahy, jen se usilovně snaží vnímat svět trochu jinak.

Dům má dost velkou zahradu a mně už zvolna ubývají síly udržovat vše v perfektním stavu. Navíc neprší, řádí škůdci a žloutne smrk...

Tak co nám ještě chmurného povíš, děvče? :-)

Zůstanu u smrku a už to bude veselejší!

Soused nám konečně zapojil vodu ze studně do hadice (nebýt otcových katastrofických vizí, páčkou bych opravdu dokázala otočit sama), tak jsem šla zachraňovat, co zachránit šlo.

Prolévám smrk vodou odshora dolů a mám pocit, že se na mě někdo dívá. Zaostřím a vidím vyděšenou zmoklou kosici, která se mě evidentně bojí, ale statečně zůstává sedět na vejcích. Až později jsem přišla na to, když jsem ji viděla lítat kolem se žížalou v zobáčku, že chránila čerstvě vylíhnuté mladé před vodou…

To ptačí odhodlání a statečnost mi náramně zvedly náladu.

Odpoledne se pak se svou životní lekcí přidal motorkář na stroji se sajdkárou. Spustil z ní plošinu, postavil invalidní vozík, přesedl na něj a jel za kamarády do kavárny.

Tolik odhodlání, důvěry v život i schopnosti udržet si životní radosti za každých okolností mě nabilo energií na dlouho dopředu.

Spolu s vděčností za to, že sama jsem nemusela „zvednout zadek z hnízda“ do 40 let a zvládla jsem své jediné mládě živit na volné noze z domova...

Člověk tehdy nevěděl, že vlastně prožívá ráj… A kdo ví, zda i na současnou dobu nebudeme za pár let vzpomínat jako na krásu kříženou s nádherou.

(Když jsem se začínala „projevovat“ na LinkedIn, recyklovala jsem tam Fler blogy, teď už jedu opačným směrem).

Na obrázku sice není kosice, ale sojka, ale jistě je taky statečná :-)