Vždycky je mi trochu do pláče, když přichází. Ne snad proto, že bych ho neměla ráda, ale že končí léto, kdy nosím nejoblíbenější kousky svého šatníků (šaty a sukýnky lehké jako vánek), že už nebudu moci být na chalupě v horách, nebo někde v dalekých krajích pryč od všednosti a starostí. A že se musím vrátit do města k povinnostem a přemýšlet, jestli mi venku nebude zima.

Naštěstí přichází opatrně a jako předvoj pošle ještě babí léto, takže mi dá šanci se připravit. Nakonec  jsem ale vždycky ráda, že přijde. Přinese mi tolik neopakovatelných nálad. Třeba ten éterický okamžik, kdy se doma v Doubravě probouzím a z mlhy tajemně mezi stromy vystupuje okolní svět. Když svítí sluníčko skrz větve stromů a barvy tančí ve větru. Nebo když se na zahrádách a v okolí začne červenat úrada jablek, šípků a jeřabin. To všechno je sice jen pomíjivá krása, ale alespoň se na ni zas a zas můžu těšit.

Je to velice inspirující období.  Vybízí k procházkám a tvoření - šperků (prokliky níže), nominací (odkazy přímo v textu), či koláží fotografií z procházek a výletů, abych na něj pak mohla vzpomínat.