V lesíku, kterým skrz protéká široký potok, rostl kdysi jeden zajímavý strom. Na první pohled to byl jehličnan jako každý jiný. Ani sám strážce lesa, co v něm trávil spoustu času, si nejprve jeho zvláštnosti nevšiml, ale jak roční období ubíhala, bylo postupně více a více podivné, že pod stromem ne a ne najít jedinou šišku.
I přes silný vítr, kdy byly sousedi o své dřevěné ježavé kuličky doslova oholeny, tento strom nevydal ani smítko. Proto na žebříku se po něm vyšplhalo, aby se zjistilo něco blíže. Bylo vidno, že stopky pojící větve a šišky byly o poznání houževnatější a vydalo by značnou sílu cokoli utrhnout. Nic na první pohled jasné nebylo a tak se pozval místní mluvčí stromů.
Ten k jehličnanu přišel, zapíchl mocnou sílou svou hůl hluboko do kořenů, oběma rukama ji držel a čekal. "Tento strom se bojí, že se jeho šišky ve světě ztratí. Proto je pro ně prý nejlepší, když zůstanou ve větvích v bezpečí", prohlásil překladatel rostlinné řeči. "Můžeme něco udělat?", zeptal se strážce. "Nikoli, situace se časem vyřeší sama", odpověděl mluvčí a jeho práce byla u konce.
Opravdu, po čase se mezi šiškami objevila černá ovce. Šiška takové váhy, že strom ohýbala až k zemi. I když se i této šišky jehličnan odmítal vzdát, bylo nad jeho síly ho udržet. Silným praskotem byla urvána větev, na kterém si tento dřevěný bobík visel a strom byl vyšvihnut do vzpřímené polohy tak bleskurychle, až přišel i o ostatní šišky, které do té doby v koruně vysely taktéž.
A ztratily se ve světě? Neztratily. Mnoho z nich dopadlo na místa, kde z nich vyrostly stromy nové a ostatní se přidaly k línému povalování mezi šišky ostatní a dodnes se někde po lese společně kotůlají.