S podtitulem "Babička do domu, štěstí do domu"

 Do Štědrého dne zbývá jediný den a když si představím, co všechno musím ještě udělat, dělá se mi lehce nevolno. S babičkou nepřibyly rozhodně do domu pomocné ruce, ale jedno umanuté dítě navíc. Jak ráno otevře oči, otevře zároveň i pusu a tentokrát začíná obviněním, že jsem jí vzala tepláky. Jistěže, na módní přehlídku jsem v nich chtěla jít... Najdu jí jiné (samozřejmě zdaleka nedosahující kvalit těch jejích) a zatímco vařím brambory na salát, krájím metrák cibule, okurek a vajec natvrdo, poslouchám po tisící ve svém životě ságu rodu Bukáčků z Podbořan, kterou babička ukončuje tím, že jsem Bukáčkovy přeci znala. Argument, že z Podbořan se naše rodina odstěhovala několik let předtím, než jsem se narodila, nebere. Pokračuje výčtem křivd, jichž se jí dostalo během života a než přijde poledne, leze mi všechen ten pesimismus i z uší.

Babička prochází televizní program a lamentuje, že dneska už nedávají žádné pěkné staré filmy s Adinou Mandlovou nebo Hugo Haasem, ale samé moderní blázniviny. Pouštím jí z kazety "Hotel Modrá hvězda", načež poloviny filmu stráví zkoumáním programu a řešením záhady, že tenhle film tam není; druhou polovinu prospí. Sotva oči otevře, praví, že když už dávají jednou pěkný film, ty děti tu tak lomozí, že z něj nic nemá. Co na tom, že děti s mužem vyrazily podívat se do civilizace na betlém... Najíždí na další ságu jakési rodiny, kterou vůbec neznám, ale už jsem o ní nesčetněkrát slyšela a začíná slovy: "Budu ti něco vyprávět, stalo se to nedávno, hned po válce. Jen teď nevím, jestli po té první nebo druhé...". V tom okamžiku vypínám poslech... (Když jsem se před časem vyjádřila, že cosi bylo "nedávno" a pak se dopočítala asi patnácti let, s překvapením jsem si uvědomila, že buďto se s věkem významně mění naše vnímání času, nebo prostě geny pracují.)

Vrací se děti a začínají zdobit stromek. Babička jejich počínání glosuje případy, jak se jedno dítě upálilo prskavkou, další pořezalo ozdobou, jiné přímo zavalil obří strom. Starší děti si babičku nahrávají na kazeťák a za hurónského smíchu si ji vedle přehrávají. Nahlas je peskuji, ale v duchu se mohu potrhat. Ovšem jen do chvíle, kdy si uvědomím, že si takhle jednou třeba vnoučata budou nahrávat mě.

Zdá se mi, že odpad ve dřezu odtéká stále pomaleji.

Ve vaně se prohání kapr (ač se mi to nelíbí a raději bych koupila rybu zabitou a naporcovanou, muž trvá na tradici), jdu se vysprchovat, ale babičce neuteču - stojí za dveřmi a sága rodu Pidlovočků z Kotětyčí přehluší i sprchu. Ne, nemám úniku.

Stíhám kupodivu všechno, co jsem chtěla; salát a rybí polévka se chladí venku, je uklizeno, stromek nazdobený, stůl připravený, domem voní františek a vanilka a já věřím, že hladký průběh zítřejšího dne nemůže nic narušit. Ano, vždy jsem byla neuvěřitelný naiva a optimista...

Hned brzké ráno Štědrého dne mě přesvědčí o opaku. V koupelně na podlaze leží mrtvý kapr, který v noci spáchal sebevraždu výskokem z vany. Spokojeně konstatuji, že "jsem to přece říkala, že ho máme koupit zabitého a naporcovaného". Odpad v kuchyňském dřezu přestal odtékat úplně, k čemuž se muži kajícně přiznám těsně předtím, než vyrazí do civilizace pro novou rybu. Aspoň ten řev nebude trvat moc dlouho. Ano, vyslechnu si samosebou, že větší blb než já se ještě nenarodil, dokonce i cosi jako "debil" padne a vzápětí začne muž po telefonu shánět instalatéra. A taky ho navzdory tomu, že je Štědrý den, svou naléhavostí do telefonu přesvědčí, aby se oblékl do montérek, popadl brašnu a přijel.

Ve tři hodiny, kdy už jsem mínila připravovat kapra a řízky, jsou po celé lince, podlaze a po stole roztahané misky, cedníky, kastroly, hrnce a jiné kuchyňské nářadí, aby se řemeslník dostal k odpadu. A zatímco soustředěně pracuje, babička si přisune židli co nejblíže k němu a laskavě vypráví, jak každý instalatér, kterého si kdy pozvali domů, jen nadělal bordel, pil kafe, vytáhl z nich nehorázné peníze a stejně nic nespravil, jen to ještě víc zku.vil... Když vytáhne instalatér péro, očekávám, že jím babičku najisto v první fázi přetáhne. Kávu odmítá a podle toho, jak útrpně se na mě dívá, soudím, že má podobnou babičku doma...

Mezitím přibíhá od dětí co pět minut spojka, kdy už bude konečně večeře a budou se rozdělovat dárky. Mám chuť všechno pustit z ruky a vydat se pěšky třeba do Murmansku.

Oproti plánovaným pěti hodinám mám připravenou večeři v sedm. Děti vrcholně netrpělivé usedají ke stolu a mydlí lžícemi do talířů, babička navzdory tomu, že ji hodinu předem upozorňuji co pět minut, že už bude večeře, předvede svůj obvyklý, každoroční kousek: ve chvíli, kdy všichni usedají, jde se převléknout a následně se odebere na půl hodiny na záchod. Muž brblá, batole polije ubrus limonádou, takže vyndávám ten loňský a nevypratelné fleky přikrývám prostíráním. Jako procesí na orloji chodíme na babičku klepat a přesvědčovat se, zda na míse neusnula. Ale stejně babiččino "už jdu" trvá tradiční půl hodinu. 

Navzdory všem protivenstvím se nakonec k večeři dostaneme a kupodivu probíhá docela hladce. Za kvílení koled vzpomeneme těch, kteří již mezi námi nejsou (a přiznávám, že dneska jim tak trochu závidím), děti netrpělivým očekáváním téměř vystresované skoro nejí, zato dokáží na ubrusu nadělat spoustu dalších fleků.

Sedím na sedačce unavená jako horník po tuplovce a sleduji děti, jak netrpělivě trhají vánoční papíry, zatímco jim babička spílá, ať je netrhají, takové pěkné papíry ona si vezme; hromadí a uhlazuje si je na klíně. Batole má největší radost z rozprašovače na zahradní hadici a z rozdvojky, kterými chlapečka obdaroval děda (a dodnes nás hrdě upozorňuje, že on je jediný, kdo ví, co takový technicky založený chlapec potřebuje a čím mu udělat radost), autíčka, plyšáci a jiné hračky zůstávají ležet bez povšimnutí stranou; starší synek nad nehorázně drahou stavebnicí "Star wars" prohlašuje, že letos vlastně skoro nic nedostal. Lituji, že jsem ho neuškrtila už dávno, už jsem to mohla mít odsezené...

Vezmu si další horror od Stephena Kinga, který jsem si tradičně "naježila" sama a přesouvám se do postele co nejdále od své milované rodiny. Každý horror je selanka proti tomu, co se děje u nás.  A vůbec se neraduji, protože před sebou máme ještě Silvestra. Ale o tom zase zítra...