Bydlím na sýpce, části barokní fary v malé vesničce u Prahy. 

Nikdy nebyla obývaná, byla plná odložených krámů, kterétam nájemníci strkali. Fara se pronajímá, žíje tu několik partají, kněz sídlí v jiné vsi. Znám ho dlouhé roky, a vzpomněla jsem si na něj, když jsem nemohla utáhnout pražský nájem. "Jo, jeden volný byt tu je," řekl, pokoj a kuchyň... No, ještě je tu sýpka..." Prošla jsem malý volný byt - příliš malý - a pak jsme vešli do jiného křídla. "To je ta sýpka, a řekl, a já s pohledem na masivních trámech stropu ze sebe vypravila: "tohle je ono!" Upravila jsem si ji, zobytnila, nechala vyrobit schody - a žiju tu. Budova byla nevlídná, šedá, omšelá, s malými okénky. Nedalo se s ní dělat víc, než nechat ji zarůst břečťanem, loubincem a růžemi. 

Můj nábytek je z různých trosek, vyhozených, levně koupených a renovovaných. 

Šatna vznikla ze starých dveří, nalezených ve stodole,

kuchyně je sestavená z nesourodých kusů, sjednocených nátěrem

stoly vyrobené ze starých podlahových fošen.

Skříňka nad umyvadlem v koupelně je z keramiky, dveře do sprchy je staré okno. I záchodové prkénko je samodomorůčo.

Knihovny jsou z jedné rozpůlené skříně...

A moji psi, kočky i já tu spokojeně žijeme.