Stalo se ke konci léta.

Horko, sucho, padající ovoce ze stromů a spousta vos...

Spávala jsem v dřevěné minichatce na zahradě. Kolem jedenácté večer se ochladilo na báječných 24°C (ráno až k 18°C). Vstávala jsem brzy – časně ráno je venku moc krásně. Taky v těch vedrech to byla jediná doba, kdy byl člověk schopen vůbec něco dělat.  No a brzy ráno vosy ještě spí...riziko bodnutí při sběru padančat není tak velké...

Sbírala jsem padaná, téměř vyzrálá jablka a švestky do kyblíku.

 

 

Vůně ovoce brzy přilákala prvního hosta – krásnou babočku admirál. Hodovala na ovoci. Zatímco jsem tiše obdivovala krásu motýla, kde se vzala tu se vzala - první vosa. Docela jsem zpanikařila. Vosa? Že bodne tu babočku!

 Motýl zcela pokojně, nevzrušeně, jen tak - mávl křídly. Prostě je rozevřel... a zavřel.

Proud vzduchu z motýlích křídel zasáhl velmi jemně vosu....a vosa uletěla. ULETĚLA!

Jak prosté...

Motýl se krmil na jablíčkách skoro 40 minut. Vosy postupně přilétaly – motýl zamával křídly – a odlétaly. Nakonec si našly cestu na opačné straně. K tomu nejsladšímu jablku, kde s bohorovným klidem sosal šťávu, dolezly po stěně kyblíka. A spokojeně se krmily také.

Nic se nikomu nestalo.

...

Totiž... stalo.

Stalo se hodně.

Mně samé.

Přestala jsem se bát vos. Když se jich nebojí motýl...stačí přece jen mávnout.... Křídla pravda nemám, ale složené noviny a představa, že "jsem jen motýl" snad postačí...

V létě jsme bývali obklopeni vosami, nedaleko od nás byly 3 hnízda... Stačilo jen jemně fouknout nebo šetrně - po motýlím způsobu :o)  mávnout novinami. A když jsme jedli něco dobrého, dali jsme vedle na talířek trošku pro vosy. Nevím jak, nevím proč, ale fungovalo to.  Za celé léto jsem dostala 1 žihadlo, a to jsem hlupaňa jedna bosá na vosu šlápla... ve venkovní sprše, kam se šla napít.

 

**************************

Poučení:

Křídla motýlí

vosu zaženou

vzít jí chuť k jídlu 

  ale nemohou.

**************************

 

 …

Začátkem podzimu jsem nacházela na zemi v zahradě zbytky chitinových tělíček vos – lovili je za letu sršni. To sršeň chytl v letu vosu, odnesl na větev, zabil...a vyjedl tělo...Inu život.

Ještě později jsem našla své známé sršní hnízdo v zemi, v úbočí terásky, zcela vypleněné... Možná ježek...kdo ví. Zahrada osiřela.

 

 

 

 Vlastně... neosiřela - jen tu poletují jiní tvorečkové ...

 

krmítko-mono

krmitko s panenkou

 

Pozn.: Kupodivu jsem si žádnou z vos nevyfotila, jen sršně. Ale jednu docela pěknou fotku jsem vygůglila :o)

 

Zdroj: http://www.photoextract.com/cs/foto/332368.html

 

 A ještě něco. Celé léto jsme měli na zahradě pokoj od much, ovádů a komárů...Jen ty vosy :o)