Tak teď nevím, jak začít. K napsání postřehů ze života muže a ženy mne vyprovokovala dcera. Pravdou je, že nějaké zkušenosti mám a ty většinou přijdou až s léty, proto také zřejmě mladí muži vyhledávají starší ženy, chtějí se něco naučit, poskočit ve svých vědomostech, aby dokázali uspokojit ženu. A pokud to takto muž cítí, vlastně už má z poloviny vyhráno.  Ne uspokojit sám sebe, ale tím, že především myslí na uspokojení své partnerky, vlastně dojde i on sám k tomu nejkrásnějšímu, slastnému uspokojení.

Četla jsem nedávno blog, kde se pisatel věnoval statistice, co lidé nejčastěji hledají v životě. Vybíral ze tří cílů – štěstí, úspěchu v životě a radosti. Překvapilo mne, že na prvním místě se umístilo štěstí, potom úspěch a až na posledním radost. Přitom si myslím, že teprve s radostí nebo také z radosti  přichází štěstí a úspěch. Dokážete si to snad představit nějak jinak? Vždyť přece radost je základem života. Někdy mi lidé říkají „na čem jedu“ – skoro pořád se prý usmívám. Možná by rádi přidali přiblble usmívám. Nevím. Faktem je, že je tím dráždím, to vím, ale prostě taková jsem. Mám radost z každé maličkosti. Voní mi posečená tráva, miluji ranní zpěv – někdy až řev – ptáků, raduji se z každé kytky, ale vůbec to nemusí být orchidej či něco tak vznešeného, spíš obdivuji vlčí máky, kopretiny, takové ty maličké macešky, mají tolik úžasných barev – moje babička jim říkala psí macešky, už to krásné pojmenování! Souhlasíte?

Nechápu lidi, co vidí cíl svého života v pořízení drahého auta; velkého domu, kde se rodina spíš hledá než semkne; všech možných i nemožných spotřebičů, které uspokojí člověka často jen nákupem, že si to může dovolit, ale potom je používá jen sporadicky a spíš doma překážejí; a v neposlední řadě jsou to peníze. Ano, bez peněz se dá žít jen těžko. Je to velký stres, když člověk nemá na zaplacení částek ze složenek, které mu vlastně umožní žít v klidu, na zaplacení těch základních potřeb v životě. Ale když jdu někdy na nákup – snažím se chodit co nejméně, nenávidím nakupování – a vidím, co lidé naskládají do přeplněných nákupních košíků, vždycky mne to udivuje. Na jednu stranu je až lituji, co považují za nezbytné pro svůj život, na druhou stranu si říkám, proč si stěžují, když mohou nakoupit takových zbytečností.

Ale to jsem se odchýlila od tématu. Chtěla bych v těchto článcích, i když dnes se tomu spíš říká blogy – zápisky, popisovat nebo spíš pomoci ženám vyznat se v mužích. Píši množné číslo, protože jak život šel, prošlo jich mým životem několik a mohu klidně napsat, že kromě mého bývalého manžela, jsem s ostatními zůstala ve velmi hezkém přátelském vztahu.

Budu se snažit, aby se každý blog „vtěsnal“ do 500 slov – v tom mi pomůže word, který moje slova šikovně počítá. Jsem totiž v psaní naprosto nepolepšitelná. Píši, jak mi myšlenky jdou hlavou a někdy nevím, kdy přestat.
Přeji krásný den plný radostí a těším se na shledanou při pokračování.