Poprvé po několika letech jsme viděli hada. Bydlíme totiž v malé vesničce u Českých Budějovic, kde se díky horlivému zemědělství a  znuděným mladíkům na čtyřkolkách a motorkách hadi objevují jen velmi zřídka. Při honbě za autorskými fotkami jsme jeli na kdysi jedno z nejkrásnějších míst - na Šumavu. Po předlouhé cestě předrahým a přepomalým vlakem jsme dorazili na místo. Cestou se ze slibovaného slunečného počasí udělalo deštivo, a tak jsme i s prasklými botami mého syna a s čerstvě koupenými deštníky doputovali na od vlaku poměrně vzdálené místo, které před mnoha lety bylo mým domovem. Byli jsme pohoštěni pravým teplem z kamen a novými botami.

      Druhý den se naštěstí vyjasnilo, a tak s hromadou papírových pytlíků a foťákem jsme se já a moje dvě malé děti vydali do lesa. S trochou obav o život z místních neúplně divokých vlků jsme se proplétali po klikatých zabahněných lesních cestách a hledali staré známé místo s "ložiskem" podbělu.  Cestou jsme potkali spoustu mravenců připavujících se po zimním spánku k tvrdé dřině, v louži žabí vajíčka připomínající hromadu očiček a v neposlední řadě i dva hady. Na první zmiji jsme narazili u potůčku. Snažila se tam nachytat  paprsky slunce prosvítající skrz březové větvoví a po vyrušení se vztekle, za doprovodu neustálého syčení,  jala zalézt zpátky do svého hnízda. Což se jí celkem rychle povedlo a my slyšeli už jen to syčení.

    Na druhou zmiji obecnou děti málem skočili. Zrovna jsme uviděli další z mnoha posedů, kde se dá vklidu posvačit, a při spěchu si zmije hřející se v trávě nikdo, kromě mě nevšiml. Po pár cvaknutí foťáku ale začala taky syčet a hbitě se odplazila do jakési díry. Pro děti to byl ohromný zážitek, přeci jen viděli hada v divoké přírodě a tak zblízka poprvé.  

  Hadi vylézající o měsíc dřív než mají, ještěrky jsou k vidění na zídkách už v únoru...  Co se děje s naší přírodou jistojistě každý moc dobře ví. Všechno to povídání o přirozeném oteplování naší planety je jen zástěrka pro naši lenost, nezodpovědnost a lehkovážnost. Moc fotek ze Šumavy nemám. Za mého mládí to byly husté, nádherné a zelené lesy, dnes jsou to vyschlé, šedé pahýly hyzdící kdysi tak krásné, jedinečné české bohatství. Inu, jeďte a udělejte si každý názor sám.  Jen si ale uvědomte, že při jakémkoli zásahu do přírody nemůžete čekat, že se zberchá sama. Ona se teda nakonec zberchá, ale opravdu sama, protože příroda nás, ničemy, nepotřebuje a mám pocit, že se každým dalším rokem snaží víc a víc nás ze sebe "setřást".... Tak si ji vklidu a s láskou užívejte, dokud to ještě jde...