Každá rodina má jinak nastrojený stromeček. Někdo má skleněné ozdoby, někdo slaměné, jiný papírové, někdo jej má dokonale sladěný do jedné až dvou barev, někomu naopak hraje všemi barvami. My budeme letos mít už po dvacáté šesté stromeček ustrojený do slaměných ozdob, perníčků, jablíček, ořechů...

Začalo to v roce 1989, kdy jsem se seznámila se svým druhým mužem jako rozvedená matka dvou malých synů, čtyřletého a tříletého. Bydlela jsem tehdy u rodičů a když přišly vánoce, chtěli jsem si je udělat s manželem samostatně. Na naší chalupě jsme našli stařičký hliněný hrnec, do něj jsme dali písek, do kterého jsme zapíchli malinkatý stromeček, jejž nám dali na místním polesí, protože ho nikdo nechtěl. Stromeček jsme ozdobili třemi docela drahými slaměnými ozdobami zakoupenými v Brně v Selské jizbě, taky  upečenými perníčky, vlašskými ořechy, maličkými červenými jablíčky, svíčkami a vrchol zdobila slaměná kometa. Po vánocích jsme tam stromeček nechali, protože nám bylo líto jej hned vyhodit a až po letech jsme se dozvěděli, že se ten stromeček moc líbil známým mých rodičů, kteří tam s nimi pak slavili Silvestra.

Od té doby jsme postupně každý rok dokupovali pár slaměných ozdob, už levnějších než před revolucí, zato zdaleka ne tak pečlivě vyrobených a stromeček se zvětšoval úměrně s počtem ozdob. Ještě spoustu let jsme používali voskové svíčky, které tekly a ničily nám dárky, snažily se nám podpálit stromeček a vyhořely vždy všechny během půl hodiny. A tak jsme po letech došli k závěru, že svíčky jsou sice krásné, jejich vůně dotváří atmosféru vánoc, ale přece jen bude bezpečnější kompromis - koupíme elektrické svíčky.

A tak jsme si pořídili elektrické svíčky, bílé a neblikací. Dárky nám tedy svíčky už neničí, stromeček svítí celý večer a my už se nebojíme, že začne hořet. Zato už tak krásně nevoní.

Pořád ještě máme každým rokem ten živý, koupený v lesní školce, přestože si říkáme už tolik let, že si koupíme umělý, abychom neničili přírodu. Protože jsme oba s manželem pracovali pár let v lese jako dělníci, víme, jak bylo těžké v lese najít vánoční stromeček vhodný na prodej. Brodili jsme se v hlubokém sněhu po lese a hledali jsme stromečky, které nesměly růst samostatně, ale ve skupině, a aby vypadaly pěkně. A nesměly to být velké stromy, kterým byste uřízli špici. Najít tedy 50 pěkných stromků nebylo vůbec jednoduché. Každého uříznutého stromečku mi bylo líto... A tak už léta vybíráme ze stromečků, které většinou nikdo nechce, protože jim něco chybí, něco přebývá, protože jsou nedokonalé, stejně jako my.

Už se těším na vánoce, teď už ne kvůli dárkům, ale kvůli setkávání s milými blízkými, atmosféře, teplu a vůni domova, kvůli radosti a lásce, které jsou v těch dnech tak nějak téměř hmatatelné.

A vánoční stromeček k tomu všemu přispívá. Náš nejkrásnější byl ten úplně první, maličký a chudý, ten, který málem skončil v kamnech ještě před Štědrým dnem.