Několikrát jsme byli s dcerou a manželem v malebném italském městečku skládat obraz z květin - docela podrobně jsem kdysi o jednom takovém skládání psala na Fler Magu. Bylo to jednoduché - dcera tam několik let žila a my jsme od ní dostávali pravidelně  jako vánoční dárek letenky, abychom se mohli této nádherné, a pro nás neobvyklé, slavnosti také zúčastnit.

Letos to bylo ale trochu jinak. Dcera už žije zase v Čechách a tak jsem byla zvědavá, jak to se slavností dopadne. K našemu velkému překvapení jsme jako vánoční dárek dostali místo letenek cestu do Itri autem. Nevěřila jsem, že se uskuteční - přeci jen to není za rohem. A možná jsem i tajně doufala, že k takové dlouhé cestě ani nedojde. Přeci jen už nejsme nejmladší a doma je spousta práce kolem zahrady a našich zvířecích miláčků.  Druhá dcera ale byla ochotná se o vše u nás postarat a my se přeci takové cesty nezalekneme.  A podobná cesta není naše první, i když spousta předchozích byla jen kolem 2 000 km a na této jsme plánovali ujet víc než dvakrát tolik.

Plánování bylo docela jednoduché. Tam pojedeme po západní straně Itálie, zpátky po východní, vezmeme si stan a spacáky a najdeme pár kempů nebo se vyspíme v autě. Je to cestování, které nám opravdu vyhovuje - chceme mít volnost, nebýt ničím vázáni, zastavit se, kde se nám to bude líbit. Za tu trochu nepohodlí nám to vždy určitě stojí.

V neděli před odjezdem bylo všechno sbalené, jen nás strašila předpověď počasí - na všechny čtyři dny cesty tam měly být silné deště a bouřky. No, nic, přibalila jsem ještě nějakou mikinu a nepromokové bundy. V deset večer se předpověď změnila - na východní straně Itálie mělo být počasí krásné. Rychle jsme změnili plány a rozhodli se jet obráceně.

První den

V pondělí ráno jsme s nadšením vyrazili. První zastávka byla ve Znojmě - v Albertu jsme dokoupili zapomenuté maličkosti a objevili výbornou a neuvěřitelně levnou cukrárnu. Pár kalorií navíc před takovou cestou neuškodí, takže jsme se pěkně nadlábli a pokračovali přes Videň po dálnici směr Itálie. Z dálnice jsme sjeli v Arnoldsteinu, načerpali poslední benzín za rozumnou cenu a psychicky se připravili na papání do auta podstatně dražší.

Severní Itálii a hlavně cestu z Tarvisia známe jako své boty. Cesta nám pěkně ubíhala, sledovali jsme, co se změnilo od naší poslední návštěvy a těšili se na další naši oblíbenou zastávku - městečko Venzone. Moc doporučuji každému, kdo jede do Itálie tímto směrem. Alespoň do Gemony není nutné jet po dálnici - silnice je krásná, okolí velice hezké a kávičku na náměstí ve Venzone snad málokdo odmítne - mimochodem jako skoro v celé Itálii nejen výbornou, ale také levnou (levnější než u nás).

Venzone je zajímavé tím, že při obrovském zemětřesení v roce 1976 téměř celé spadlo a bylo znovu postaveno do původní podoby a většinou i z původního materiálu. Musela to být neskutečně těžká práce.

Venzone

Z Venzone jsme pokračovali do Bibione. Drahým placeným dálnicím jsme se chtěli v Itálii pokud možno vyhýbat, takže jsme tam přijeli až po půl jedenácté večer. Měli jsme v úmyslu trochu pochodit, pozdravit známé a zajet na jedno naše krásné místečko v přírodě, kde jsme mohli postavit stan a dokonce se i umýt. Nakonec bylo vše trochu jinak. Večerní (či spíš už noční) procházka se protáhla, takže jsme nakonec zajeli na okraj města k pláži a první naše noc byla v autě. Nebyli jsme první s tímto nápadem, vedle nás už byli spáči v několika autech. Jeli jsme sice autem nevelkým, ale spalo se nám dobře.

Druhý den

První byla zastávka v malebném rybářském městě Chioggia. Říká se mu druhé Benátky - osu města tvoří kanál s devíti mosty a k němu kolmo přiléhají malebné uličky. Daleko víc nás ale zaujalo městečko, kde jsme zastavili neplánovaně - Comacchio. Jeho kanály a kamenné mosty jsou přímo ohromující, všude vládne naprostý klid a procházka tam je opravdovým elixírem.

Chioggia a Comacchio

Naše další plánovaná zastávka bylo San Marino. Je krásné, výstavné a plné zajímavostí. Za prohlídku určitě stálo, i když k odpočinku moc není, protože je všude plno lidí.

San Marino

Navečer nás cestou zaujalo další zajímavé městečko - Sant Angelo in Vado. Vysoké kamenné domy působící velice chladně, prázdné úzké uličky, jen pár chlapů sedělo před místním barem. A na hlavním náměstí zněly operní árie, protože v jednom z paláců právě probíhal nějaký festival operní hudby. Byl to moc zvláštní a silný zážitek.

Sant Angelo in Vado

Po trošce bloudění jsme dojeli už za tmy do cíle druhého dne - do kempu Listro v Castiglione del Lago. Nejdříve jsme se polekali pořádného vichru a miliónů komárů - nejen těch obyčejných, ale pořádně velkých tygřích. Správce nás ale zavedl na místečko před větrem schované a komáři se asi dobře najedli přes den, protože nás nijak neobtěžovali. Prý tam ale běžně nebývají a navíc byla prováděna všelijaká opatření na jejich hubení. Kemp je to opravdu pěkný a určitě by v něm byla příjemná dovolená - pár kroků do krásného města s veškerým vybavením a krásným historickým centrem, na břehu obrovského nádherného jezera s převážně travnatou pláží, všude čisto a ceny v kempu opravdu velice příznivé.

Třetí den

Nejprve jsme zastavili v Perugii.  Příchod do města přes trosky města původního, na kterém je to novější postavené, nás přímo uchvátil - je to nazapomenutelný zážitek. Krásné je ale celé město, výstavní domy, široké ulice i úzké uličky kolem, nádherný výhled do okolí. U stánku jsme si popovídali s pánem, který prodával lanýže a vlastní výrobky, které s nimi připravuje. Samozřejmě jsme museli tuto pochoutku ochutnat a koupit i něco domů. Na fotografiích nám ukázal i svého pejska, který mu je pomáhá sbírat.

Perugia

Na chvíli jsme se zastavili i v Assisi

Po pár kilometrech nás zaujal nádherný kostel v Santa Maria degli Angeli. Je nádherný nejen z venku, ale i uvnitř - uprostřed kostela stojí stará, bohatě zdobená, kaplička.

Cesta dál nám moc neubíhala - každou chvíli jsme někde zastavovali, abychom se alespoň pohledem pokochali nádhernými kamennými městy a městečky tyčícími se na kopcích kolem - Montefalco, Spoleto, Antrodoco a další. Plánovanou návštěvu krásných vodopádů za Terni - Cascata delle Marmore - nám překazil silný déšť, ale nedalo se nic dělat, chtěli jsme dojet co nejblíže k Beneventu, protože jsme věděli, že další den bude hodně náročný. Projeli jsme kolem L'Aquily plné viditelných ran po silném zemětřesení před pěti lety, v dešti překonali dlouhou cestu přes hory plnou tunelů a mostů a kolem půlnoci zastavili na vedlejší silnici za městečkem Morcone. Hned první kolem projíždějící řidič zastavil, aby se zeptal, zda něco nepotřebujeme. Vlastně jsme po náročném dni potřebovali jediné - zalézt do spacáků a odpočinout si. Po chvilce nás ale probral docela veliký zážitek - nad dalekým obzorem se začalo objevovat silné světlo. Vůbec se nám nechtělo věřit tomu, že to je obrovský vycházející měsíc, který byl navíc jen ve své poslední čtvrtině. Něco takového jsme ještě neviděli.

Čtvrtý den

Ráno jsme si trochu přispali, pořádně posnídali a krásně odpočatí vyrazili na další cestu. Našim dnešním  cílem bylo pobřeží za Salernem, kterému se říká  Costiera Amalfitana - a samozřejmě také dojetí do cíle celé cesty městečka Itri.

První zastávkou byla příjemná restaurace nad mořem s krásným výhledem, kam nás ochotně pustili ještě před otevírací dobou. Po uzoučké klikaté silnici plné aut a zatáček jsme jeli nejprve nad mořem a potom do kopce do krásného městečka Ravello. Městečko je plné krásných výhledů na moře i do okolí, je tu spousta krámků plných místní keramiky, spousta tajupných zákoutí, všude kolem malé vinice a obrovské řady citronovníků, které pokrývají snad každé volné místečko. Jejich plody jsou obří a září všude kolem.

Sjeli jsme zpátky na pobřeží a pokračovali dál po pobřežní silničce plné zatáček a tunelů. Obdivovali jsme honosné vily postavené všude kolem - zapuštěné do skal, postavené i nad tunely, pyšnící se ve výšce nad  krásným azurovým mořem. Pokud to šlo, každou chvilku jsme zastavili a obdivovali tu nádheru - a také dceru, která sama po celé naše putování řídila auto - na tomto úseku musela mít ruce zamotané a nervy asi  "na dranc". Vždyť i jen pouhé setkání se s autobusem, kterých tu jezdí opravdu hodně, je pořádný zážitek. Jezdit tu mohou jen místní autobusy se zkušenými řidiči - sice krokem, ale opravdu bravurně projíždějí kolem aut - asi tak 3 cm od jejich zrcátek.

Zatím nejhorší zážitek nás čekal na dalším úseku naší cesty. Zatím se nám dařilo (až na maličkou vyjímku) nejezdit po placených dálnicích - využívali jsme nejen menších silniček, ale na delší a rychlejší úseky hlavní silnice (sice většinou poměrně úzké, ale na rozdíl od nás docela bezpečné) a dálnice neplacené (lišících se od placených snad jen značením na mapách). Chtěli jsme proto i kolem Neapolského zálivu pokračovat po hlavní silnici značené na mapě červeně s tím, že pojedeme přes Pompei, Ercolano a případně ještě zastavíme na nějakou prohlídku. Byla to ale veliká chyba. Přes hory jsme přejeli na pobřeží do Castellammare di Stabia. Odtud už vede až do Neapole hlavní silnice hustou zástavbou. Všude je špína, nepořádek, ošklivá dlážděná silnice, místní řidiči hrozní a všude kolem spousta lidí vypadajících velice nevlídně. Pro turisty je do známých středisek pouze načančaný sjezd z dálnice a určitě bych nedoporučovala chodit někam jinam. Zamkli jsme se při jízdě v autě a uháněli rychle na dálnici. Zážitek to byl opravdu velice nepříjemný.

Nakonec ale den skončil poklidně a v pořádku jsme dorazili do Itri, kde už na nás čekala naše milá hostitelka, výborná večeře a pohodlné postele.

Až na poslední zážitek před Neapolí byla naše cesta do Itri opravdu velice příjemná, plná pohody, zážitků a radosti z cesty. Únava se nám nějak zázračně vyhýbala, počasí (až na pár hodin) bylo přímo luxusní. Vůbec nám kupodivu nevadilo ani spaní v autě a byli jsme po něm krásně odpočatí. Ujeli jsme asi 2 500 kilometrů.

Přeci jen ale jsme si jeden docela nepříjemný pocit z cesty odnesli. Dcera, manžel i já jsme snad nikdy nic moc nenamítali proti tomu, jak funguje Evropská unie (samozřejmě až na některé méně podstatné věci). To se teď ale radikálně změnilo. Všichni jsme se nyní shodli na tom, že budeme vždy proti ní, pokud bude taková, jako je. Příčinou jsou dotace. Dovedlo nás k tomu to, jak se dotace zneužívají a co přinášejí škody. Sice to pro nás není poznatek nový, ale teprve tady v Itálii jsme viděli hroznou obludnost toho, jak se také využívají - či přesněji zneužívají. Ještě před pár lety Itálie skoro neznala kruhové objezdy. V posledních letech se ale začaly dotace v severní části Itálie využívat právě na jejich vybudování. A tak se staví, když to je z dotací, že? Známe to i u nás. A staví se naprosto nesmyslně. Na severu Itálie tak jedete nyní z jednoho kruhového objezdu do druhého, někde jsou po pár stech metrech za sebou. Některé nahradily třeba křižovatku, která byla dříve do T - na hlavní silnici (kdy nikdy nebyl třeba ani žádný velký provoz) se vjíždělo z vedlejší od několika málo osamocených domků. Dnes tam stojí kruhový objezd a ne ledajaký - některé mají v průměru i osmdesát, devadesát metrů (a možná i víc), na některých dokonce stojí uprostřed jeden či dva domy se zahradou, na jednom jsme viděli velkou prodejnu stavebnin, na jiném parkoviště silničních strojů, jinde bylo pole, někde rostla jen buřina. Prostě úplná hrůza! Kolik peněz, které mohly někde sloužit smysluplně, bylo vyhozených, kolik půdy zničené a kolik kilometrů se projezdí zbytečně. A podobně byly občas vidět i nové mosty - obrovské, výstavné nad malou strouhou (vím, že se strouha po deštích změní v pořádný potok, ale tak luxusní mosty určitě potřeba nebudou). Ostatně můžete si nějaký kruhový objezd nebo most najít na mapách Googlu a projet se tam aspoň virtuálně - ale pro zlepšení nálady se stejně můžete projet třeba po silnici SS163 po pobřeží kolem Amalfi - je to krásný zážitek, pokud se tam zrovna nemůžete podívat naživo.

Pokud vás povídání o našem cestování zaujalo, dočkáte se jistě pokračování, až si zase najdu chvilku času.