První část si můžete přečíst tady.

Pátý den

Pátý den našeho cestování byl pátek - den, kdy se konají v Itri tradiční trhy. Nakoupili jsme trochu pěkného italského oblečení za ceny poloviční, než bychom nakoupili u nás, a pokochali se nádhernou čerstvou zeleninou. Po skvělém obědě jsme si trochu odpočinuli a vydali se do města přivítat se se spoustou známých. Na mnoha místech  už několikátý den připravovali dobrovolníci květiny na nedělní skládání obrazů. Je to práce hodně zdlouhavá a skutečně pomáhá, kdo může - od maličkých dětí po dost staré pány, stříhají třeba i prodavačky před obchůdky, když u nich zrovna není zákazník.

Samozřejmě jsme se museli také zapojit. Ve čtvrtek se "porcovaly" karafiáty - z jednoho jsou čtyři různé části, tedy čtyři barvy - nejprve se odstřihne barevná část květu a rozebere na lístky, odstřihne se vrchní část kalichu a oddělí   zelená a barevná část, a nakonec spodní část kalichu a zvlášť stonek. My jsme v pátek dostali chryzantémy - to je trochu snazší - odtrhne se květ a vyloupne se barevná část. Není to žádná nudná práce, protože je všude kolem spousta milých lidí a velká legrace. Jen ze začátku máme vždy takový divný pocit, když krásné květiny začneme trhat na kousky.

Já jsem si dovolila udělat přestávku a v klidu s foťákem projít krásnou starou část města - možná mé fotky odtamtud znáte z mého druhého profilu. Pokaždé si procházku tam pěkně užívám.

Šestý den

V sobotu jsme se vydali za nákupy do nedaleké Formie. Cestou zpátky jsme pocourali nad krásným pobřežím.

Odpoledne už nás zase čekala příprava květin. Poslední den se vždy připravují růže, které nejvíce vadnou. Tentokrát jich přivezli plné nákladní auto a trochu byl problém v tom, že nebyly ve svazcích, ale volně ložené a barvy pomíchané. Pořadatelé museli sehnat spoustu lidí, aby se všechno včas zvládlo. Růže byly krásné, voňavé a snad nikdy jsem neviděla tolik různých odrůd.

Večer jsme s dcerou práci přerušily a vydaly se do kostela na mši věnovanou právě tvůrcům obrazů. Mše ve zdejším kostele je docela zážitek a nijak moc se nepodobá těm našim. Většina běžných menších kostelů v Itálii je krásně světlá a vzdušná a mše mají takový optimistějsí nádech - veseleji působí zpěv, do kterého se zapojují skoro všichni, do kostelů chodí i spousta mladých a dětí. Tato mše byla zajímavá i tím, že namísto varhan doprovázel zpívající kytarista. Farář je docela mladý a občas prohodí i nějaký vtípek. Kostel byl přímo narvaný a spousta lidí musela zůstat venku před otevřenými dveřmi.

Po mši jsme se vrátily na přípravu květin a dcera si stihla i předkreslit na silnici obraz a zkontrolovat připravené květiny, zda nám budou vyhovovat barvy a jejich množství.

Osmý den

Neděle byla nejdůležitějšm dnem, dnem skládání květinového obrazu, kvůli kterému jsme přijeli. Ráno jsme si museli přivstat - skládá se od šesti hodin ráno a v poledne musí být hotovo. My jsme navíc na náš obraz jen tři, některé obrazy skládá třeba i dvacet lidí. Je to docela piplačka, obraz je velký 4 x 7 metrů a někdy je nutné pokládat jednotlivé květové lístky pěkně jeden vedle druhého.

Náš začátek se trochu zkomplikoval - pán, který měl klíče od budovy s připravenými květinami, zaspal a tak se začalo skládat až v sedm hodin. Nám šla ale práce krásně od ruky (jsme už pěkně sehraná parta) a tak se náš Svatý Vít - náš letošní obraz - pěkně rychle zaplňoval. Po zkušenostech z minulých let jsme pro diváky připravili docela podrobné letáky s informacemi o tom, co to vlastně skládáme. Dcera nás překvapila i tím, že pro nás všechny měla připravená krásná trička s velkým obrazem na zádech. A jako každý rok se náš obraz opravdu moc líbil a zastavovala se tady spousta lidí.

Jako každý rok jsme se těšili na desátou hodinu, kdy se začíná roznášet občerstvení ze surovin, které věnují zdejší výrobci a pěstitelé - pořádný kus chleba nasáklý zdejším výborným olivovým olejem, pokrytý sekanými rajčaty a k tomu výborné zdejší klobásy a sýry. Se skládáním nám nečekaně přišla pomoci dceřina kamarádka a protože jsme pokračovali opravdu rychle, vyhověla dcera s kamarádkou pořadatelům a složila navíc ještě jeden menší obraz s úvodním nápisem.

Atmosféra v celé ulici, kde se skládalo 22 obrazů, byla jako vždy nádherná. Obrazy zářily a krásně voněly, horký vzduch osvěžovali zdejší hasiči, kteří musí chodit neustále po celé ulici s rozprašovači a květiny vydatně mlžit, aby zůstaly pěkně svěží.

V poledne začne procházet ulicí arcibiskup z Gaety se zdejším farářem a několika řádovými sestrami. U každého obrazu se zastaví a popovídá si s jeho hlavním tvůrcem. Je to velice sypmatický a příjemný pán. Naše sympatie jsou asi vzájemné, protože každý rok trvá na tom, že k němu musíme přijít i my s manželem, obejme se s námi, pozdraví, popovídá.

Navečer se vždy koná procesí, které projde téměř celým městem, až dojde ke květinovému koberci. Po krátké motlitbě procházejí přímo přes květinový koberec církevní hodnostáři pod baldachýnem a před nimi hlouček roztomilých drůžiček a andílků. Ostatní procházejí vedle koberce. Následuje další velká mše v kostele. Celý střed města je dlouho do noci plný lidí. My vydržíme skoro do půlnoci. Ráno nás čeká cesta zpátky domů - zase pěkně výletní, prohlídková, plánovaná opět na čtyři dny, tentokrát po západní straně Itálie.

A co se mi tady moc líbí? Nejen krásné město se starobylou kamennou částí na kopci a s nádherným hradem. Je tu spousta příjemných lidí a život tady probíhá trochu jinak než u nás, i když vím, že to mohu posuzovat jen povrchně jako návštěvník. Lidé vypadají daleko spokojeněji, nikam nespěchají. Každý večer jsou ulice plné dlouho do noci.

Je tu spousta dětí. Je úplně běžné, že má rodina tři děti (není to výsadou rodin chudých) - a to i přesto, že od státu nemohou čekat téměř žádné výhody. Děti je vidět všude, nejsou nijak zvyklé vysedávat doma u počítačů, každý den jich jsou plné zdejší pěší zóny, park, hřiště - a to opravdu do pozdních hodin. Dceři naší hostitelky je dvanáct let a každý den teď o prázdninách má povoleno být venku s kamarádkami do jedenácti hodin večer a při různých příležitostech i déle. Jistě se rodiče nemusí o děti bát.

Líbí se mi třeba i zdejší řidiči. Aut je tady opravdu spousta, protože velká část obce je roztažená na okolních kopcích a bez auta se tu dá žít těžko. Auta jsou sice hodně obouchaná, ale to je dané úzkými klikatými silničkami. Po městě jezdí řidiči opravdu velice ohleduplně. Ostatně pokud by nejezdili, je to dostatek strážníků, kteří by situaci jistě hned řešili. A strážníci se chovají také úplně jinak, než u nás. Pro lidi nejsou postrachem, ale pomocníkem. Rádi poradí, popovídají si s lidmi na ulici. Neřeší malichernosti, ale opravdu to, co mají. Připadá mi, že si jich lidé docela váží. A vůbec se tu lidé chovají tak nějak jinak. Co mě třeba překvapilo - dcera bydlela v jednom domě téměř na samotě. Na terase měli opravdu drahý zahradní nábytek, který tam zůstával, i když byl dům třeba týden prázdný. A se zahradním nábytkem i třeba sekačka a další nářadí, luxusní gril a spousta dalších věcí. Nikdy se nikdo neobával, že by se to ze soukromého pozemku ztratilo, i když nebyl oplocený. V jedenáctitisícovém městečku žije velice početná skupina Albánců - i ti se chovají velice slušně. O tom, že se zdejší snaží co nejvíce zapojit je mezi sebe, svědčí jistě i to, že Albáncům umožnili, aby skládali sami celou jednu další uličku květinových obrazů.

Podobných akcí, jako je tato církevní slavnost, se v městečku koná spousta - koncerty, další církevní oslavy, vystoupení různých umělců a všelijaké atrakce. Většinu akcí organizuje Pro Loco Itri, které vedou dva pánové - pro organizaci pracují téměř zdarma, pomalu každý den. Třeba příprava na další Infioratu začne už za pár měsíců, protože není snadné sehnat finanční prostředky. Vím, že dcera jednou říkala, že jen květiny na obrazy stály před několika roky 35 000 eur.

Moc se mi líbí také to, jak se zdejší lidé (a podobně téměř v celé Itálii) stravují. Hypermarkety nejsou nijak oblíbené, obchodní řetězce se sem nehrnou. Každý raději nakoupí čerstvé potraviny v nějakém malém obchůdku - každý má tu "svoji" pekárnu, cukrárnu, masnu.  Větší jídlo se vaří většinou jednou denně a více chodů. Všechny jsou ale poměrně skromné a jednoduché, docela málo masa a hodně zeleniny.

Pro zdejší oblast je typické pěstování oliv, které jsou všude kolem po kopcích, lisování kvalitního loleje z nich, chov dobytka, výroba sýrů - především výborné buvolí mozarelly.

V Itálii jsem už byla snad víc než 50x. Nikdy se mi nestalo, že bych viděla opilého Itala. Snad každý Ital chodí hodně do baru. Je to ale spíš společenská událost, nechodí se tam pít. Typický Ital na menším městě se staví poprvé v baru hned po ránu - objedná si kávu, ve stoje vypije a odejde do zaměstnání. Odpoledne a večer pak odcházejí Italové do baru znovu. Většinou vydrží u jednoho třetinkového piva nebo dvou deci vína několik hodin. A přitom se povídá, hrají karty nebo jen tak sedí a pozoruje. Ani to si neumím u nás představit. Vůbec nechápu, jak se může majitel baru uživit.

Děkuji za přečtení. A pokud vás bude zajímat trochu víc, jak to při skládání obrazů vypadá, můžete si vyhledat nějaké video na YouTube - stačí zadat Infiorata Itri.