Jeden by řekl: „Je to jen deštník.“ Ale to nejde jednou větou takto smést celou jeho existenci! Co když dlouhé a dlouhé dny nezaprší? Nebo co když prší, ale on leží ve skříni po dlouhé a dlouhé dny? Co když leží ve skříni po dlouhé a dlouhé dny a netuší, jestli venku prší či neprší? V takové skříni může být setsakra dlouhá chvíle. A taky smutno. Nemyslete si: „Je to jen deštník.“ Takový deštník má svou duši a taky svou povahu.


image

Třeba malý skládací deštník, červený puntíkatý, tak ten má vyloženě šťastnou povahu. Když se o někom řekne, že má šťastnou povahu, zpravidla se tím myslí to, že je mu na světě dobře. Nemusí mít v životě všechno dobré, ale na všechno, co v životě má, dobře reaguje. Často si nic moc z ničeho nedělá. Takový červený puntíkatý deštník má šťastnou povahu a na světě to má taky většinou dobré – je prakticky skládací, takže často bývá brán ven. Je červený, puntíkatý, má šmrnc a nosí jej pravděpodobně nějaká šmrncovní slečna nebo paní. V její kabelce se ocitl proto, že si ho přála, možná až vysnila, rozhodně k němu nemá vlažný vztah, jinak by si takový výrazný deštník nekupovala. Takovému deštníku je na světě fajn.

Starý květovaný ležák to má o trochu horší. Není tak šikovně skládací a proto často zůstává doma, do malé kabelky se nevejde. Také, co si budeme povídat, v žádný módní design se nerozprostře, a řekněme si to na rovinu - to rozevírání taky mnohem častěji, než zvládá trpělivost jeho paní, blbne.

Pánské deštníky to obecně mívají na světě těžké. A proto mají často vyloženě chmurnou povahu. Pánové si od jisté, blíže neurčené, doby odvykli dbát tolik na svůj vzhled a ladit k svému outfitu motýlky, klobouky a deštníky... Je to škoda. Nejen pro ty deštníky, které se tak nutně změnily jen v něco, s čím se pánům nechce tahat. Pánové, ale nejen oni, jsou v tomto ohledu velkými optimisty – vždyť nebude pršet. Vážně nebude? Většinou se jim v našich zeměpisných šířkách šíře jejich optimismu vyplácí. A tak se vracíme zpět ke skříni.


image

V rohu skříně o stěnu opřený nebo za šatní tyč hůlkovitou nohu pověšený. Takový deštník jsem si kdysi vysnila. Pánský, velký, černý s dřevěnou kroucenou rukojetí. Neskládací. Takový jsem si přála, takový mám doma ve skříni. Myslím, že má šťastnou povahu, i když ho optimisticky a povážlivě málo venčím. Ale když na to přijde, bývám většinou vždy v dobrém rozmaru - tu a tam si s ním ťuknu o zem, v opuštěné uličce jej i lehce vyhodím a chytím, pár nenápadných tanečních krůčků do chůze zařadíme, v dešti se k němu vděčně tisknu a nezmoknu mu. I v té skříni si ho hýčkám – visí si na tyčce a mrknu na něj jako na prvního, když skříň otevírám. Taky si myslím, bez ohledu na deštník a bez vší srandy, že jsem založením realistka. S trochu nešťastnou povahou. Nevím, jestli jsem si vybrala pro sebe ten správný deštník, ale je nám spolu dobře. A to vlastně úplně stačí. To a trochu toho snění. Nejen v dešti.

Tento můj blog s pointou má ještě jednu grafickou pointu:


image


Pro ty, kdo si s deštníky moc nerozumí, přidám ještě vysvětlující popisek:


image


Creative Commons License