Není nad prvotní dobrý dojem....

Jestli byste čekali, že se rozepíšu o tom, kterak jsem se dostala ke korálkům, tak omyl ( mimochodem,před časem jsem se shovívavě usmívala,když kamarádka smolila krokodýlky, že já asi těžko todlento a netrvalo dlouho, smolila jsem první myš...).

Já Vám chci popsat, jak elegantně jsem se představila sousedům v domě, kde jsem měla bydlet...
Ten rok mi mělo být 40, syn měl před maturitou a já se těšila, že páté gumy snad konečně pojedu ve svém vlastním ,vymodleném bytě. Docela nečekaně jsem totiž dostala výpověď z podnájmu, kam se majitel chtěl vrátit - asi se taky šťastně rozváděl. A já už chtěla něco svého, ne jen půjčeného.
Jelikož nic v životě jsem neměla lehce a jen tak, stejně tomu bylo i u vyřizování náležitostí ke schválení úvěru. Čekala jsem teprve na převod peněz pro realitní kancelář,ale už dopředu jsem nechala v budoucím domově přebudovat koupelnu jednou nejmenovanou firmou. Drze jsem využila švagrové a pod záminkou, že  aspoň ukážu, kde budeme bydlet, jí do každé ruky vrazila kbelík s barvou, já popadla další a vyrazily jsme.
Kousek od domu mi zazvonil telefon. Když se mi ohlásila policie, na chvíli se mi zastavilo srdce - co už zase proboha je…tak ono to nebude v klidu! Vzhledem k tomu,že mě volající oslovil jménem, bohužel nemohlo jít o omyl. Oznámil mi,že potřebují, abych hned přišla, protože pracovníkům firmy, která v mém bytě buduje koupelnu, se podařilo zalomit klíč v zámku (zvenčí) a bez mé přítomnosti byt nemůžou otevřít. Když jsem přišla k domu , stálo tam hasičské a policejní auto. Povídám švagrové: „Paráda, ještě tu ani nebydlím a už tu na mě čeká  policejní eskorta i s hasiči. Nu což, aspoň sousedi vidí, s kým mají tu čest.“

Nahoře už mě čekal mladý policista, dva hasiči a dva „joudové“, co zničili zámek.Nejprve mě pan policista požádal o občanku, pak o smlouvu, že ten byt je jako fakt můj. Odpověděla jsem, že byt ještě tak docela můj není, jednak je družstva a jednak mám pouze smlouvu o smlouvě budoucí. A to ještě ne u sebe. Takže pokud na jejím předložení bude trvat, klidně zajedu na stávající bydliště - ale tramvají, protože pocházím z nuzných dělnicko-rolnických poměrů a auto nevlastním. No a tu hoďku, než to otočím, si můžou posedět na schodech. Policista povzdechl a začal si opisovat iniciály z mé občanky.Když ji otočil a zapisoval adresu trvalého bydliště, ucedila jsem, že to má marný, jelikož na té adrese by mě těžko hledal už několik let. A na adrese , kde bydlím momentálně v podnájmu nejsem hlášená. Hasičům začaly cukat koutky a ti dva řemeslníci tam stáli jako Pat A Mat.
Sympatický policista si opět povzdechl, zkoumavě se na mě podíval a zeptal se: "Co mám s váma dělat?" Natáhla jsem ruce před sebe, překřížila je a poradila mu: "Můžete mě třebas zatknout..." Hasiči vyprskli a cukat koutky začaly i tomu muži zákona. Jen ti dva joudové tam stáli a nechápali, která bije.
„Jak mám ale vědět, že je to fakt váš byt a že sem třebas nejdete páchat trestnou činnost?“ „Vždyť jsem vám říkala, že ten byt není tak docela můj." Prstem jsem ukázala na švagrovou: "Ale sama v tom nezůstanu. Lenko, promiň! Moje švagrová pracuje ve vazební věznici a typ na tenhle byt mi dala ona! Udělala si tam totiž známosti!“ To už jsme se chechtali všichni, s výjimkou těch dvou expertů ze stavební firmy.
Pak už zcela vážně říkám, že až se ten byt otevře, pak všichni pochopí, proč jsem se tam chtěla „vloupat“. Totiž právě pro ten neskutečný brajgl a chaos, co tam nadělali tihle dva odborníci na slovo vzatí při rekonstrukci takové malé věci, jako je koupelna.
Vše nakonec přece jen dospělo ke zdárnému konci. Hasiči byt otevřeli, dal se nový zámek a docela bezvadně jsme se u toho bavili a smáli. Popřáli mi hodně štěstí s úklidem,když to uvnitř viděli a kéž by prý vždy byl každý výjezd takový.

A co sousedi? No bohužel se to odehrávalo v čase, kdy se chodí z práce domů a oni chodili....ještě docela dlouho potom, když už jsme bydleli, jsem si nalhávala, že ty kradmé pohledy človíčků z baráku si jenom namlouvám.
Za nějaký čas jsem na zastávce potkala zmíněného policistu, on se podíval, pokýval hlavou a usmál...taky si vzpomněl, s kým měl tu čest.

P.S. Když jsem tu zmínila nuzné dělnicko-rolnické poměry, nedá mi nevzpomenout jednu příhodu, kdy jsem se zase "předvedla". Pokud jste to dočetli až sem, pár vět už asi přelouskáte taky.
Bylo to krátce po listopadu 1989, všichni natěšení novým děním a vše, co se týkalo komunistů a režimu bylo fuj. Syn měl tehdy asi 3 roky a to byla doba,kdy se pořád na něco ptal. Nějak nedovedl vstřebat to, proč se jmenuje jen Radek krátce a ne třebas Radomír, Radoslav nebo nějak dlouze. Že se nám líbilo prosté Radek, nebral za dostačující odpověď. A protože se ptal pořád dokola a já už nevěděla,co odpovědět, řekla jsem mu právě onu formulku,a to že pocházíme z nuzných dělnicko-rolnických poměrů, nemáme a neměli jsme v rodině kulaka a tudíž na tak dlouhé jméno ani  peníze. Mělo mě varovat už to, že po této mé odpovědi se syn prostě přestal ptát na své jméno. Zeptal se jen, co je to kulak-na to jsem řekla, že to je buržoust,co vykořisťuje a je děsně bohatý.

Zato ve školce....zapálená občanská fóristka učitelka si mě tak podala, co tomu nebohému dítěti tluču do hlavičky, co z něj vyroste v tak nezdravém prostředí domova atd, že jsem měla co dělat, abych se nezačala válet smíchy hned ve školce. Absolutně mě totiž nenapadlo, že tříleté děcko si tu větu slovo od slova zapamatuje a s nadšením se pochlubí ve školce paní učitelce, že už konečně ví, proč se jmenuje jen Radek a že kulaci jsou děsně bohatí buržousti....

Děkuji za čas,který jste strávili tímto čtením...Eva

A kam jsem od korálkové myši postoupila, se můžete podívat v mém malém, virtuálním krámku, kam jste srdečně zváni.