Byla jednou jedna malá princezna a ta se moc ráda vychloubala. Všem ve svém okolí se vytahovala, že má nejbohatšího tatínka krále, že má nejkrásnější maminku královnu, nejzdobnější šaty a největší královskou zahradu.

Její poddaní jí vždy pokorně přikyvovali a souhlasili se vším, co jim malá princezna řekla. Panu králi se to ale nelíbilo. Snažil se princezně domluvit, naučit ji pokoře. Vše bylo marné.

Malá princezna vyrostla ve spanilou princeznu, a král s královnou začali své dceři hledat ženicha. Pozvali vyslance ze všech okolních království, ti přivezli portréty krásných a vznešených princů, a král nechal obrazy vystavit ve velké hodovní síni. Princezna se ovšem nedokázala rozhodnout. Chtěla toho ze všech nejlepšího, nejkrásnějšího, nejmoudřejšího a nejbohatšího prince. Jenže i když byly všichni princové krásní, někteří byli krásnější… a ten nejkrásnější měl tatíčka krále chudšího než většina ostatních. Ten nejbohatší z nich zase moc rozumu prý nepobral…. a tak dále. Princezna přecházela den co den kolem portrétů, a kdykoliv se jí tatínek král zeptal, zda si již vybrala, jen zavrtěla hlavou.

Když už to tak trvalo několik měsíců, králi došla trpělivost. Rozzlobil se na svou královskou dceru a zvolal mocným hlasem slova, kterých hned v zápětí litoval. „Pokud si do úplňku nevybereš svého nastávajícího chotě, vezmeš si prvního, který ti přejde přes cestu!“ Princezna se na svého otce smutně podívala, pak svěsila hlavu a odešla z hodovní síně. Vracela se tam pak každý den, ale stejně se nemohla rozhodnout.

Když nastal úplněk, to bylo za pár dní, vzal ji její otec král do zahrady, procházeli se spolu po uhrabaných cestičkách a mlčeli. Pak se jí zeptal otec znovu, zda se již rozhodla. Princezna se nadechla, ale než stačila odpovědět, skočil jí do cesty ošklivý žabák. „Kvák“ ozvalo se. „Kvák“! Princezna se lekla, i král se trochu zachvěl. „Už je úplněk, teď si musíš vzít mě. To já ti první přešel přes cestu,“ řekl žabák lidským hlasem. „Ale tatínku!“ zvolala princezna. Ovšem král jen zakroutil hlavou. Královské slovo je královské slovo. S tím se nedá nic dělat.

Princezna plakala, ale otec byl neoblomný. Vzali žabáka do zámku, ubytovali ho v krásných pokojích pro hosty a začala se chystat královská svatba. Každý den teď chodila princezna do zahrady a plakala. Už se nikomu nevychloubala, že má nejkrásnější šaty. Na nikoho nepokřikovala, že má nejvzácnější šperky. Došlo jí, jak hloupá byla. Kdyby netrvala na tom, že musí mít to nejlepší, jistě by si vybrala mezi princi na obrazech. Byli hezcí, vznešení…. Proč jen ona chtěla toho nej nej nej…

Pak přišel den svatby. Na svatbu přijelo mnoho hostů. Každý chtěl vidět, jak si pyšná princezna bere ošklivého žabáka. Když nastala ta osudná hodina, přišel král do princeznina pokoje, políbil ji na čelo a pak ji odvedl, uplakanou a smutnou, k oltáři. Na vysokém stolku tam trůnil na polštáři vyšívaném zlatem žabák a usmíval se svou velikou ošklivou pusou na přicházející nevěstu. Starý kněz přečetl manželský slib a pobídl ženicha, aby políbil nevěstu. „Kdepak, to má drahá mě musí políbit,“ řekl žabák a našpulil své ošklivé rty.

Princezna se otřásla hrůzou. Všichni na ní viseli očima a čekali, co udělá. Vlastně všichni očekávali, že uteče. Ale princezna sebrala všechny své síly a statečně udělala, co musela. Trvalo to jen okamžik... pak se ozvalo tiché „děkuji“… a princezna opatrně otevřela oči. Stál před ní krásný princ se zelenýma očima.

Usmíval se a díval se na princeznu se zalíbením. „Kdo jsi?“ zeptala se princezna. Princ se uklonil a představil se jako princ ze říše diamantů. Pak princezně vyprávěl, že byl také tak pyšný a namyšlený, jako ona. Odmítnul i mocnou krásnou čarodějku, která se chtěla stát jeho ženou, a ta ho zaklela do žabáka. Čekal jako ošklivá ropucha dlouho předlouho, než jej vysvobodil její polibek.

A tak nakonec všechno dobře dopadlo. Princezna dostala toho nejkrásnějšího, nejbohatšího a nejchytřejšího prince, ale už nebyla pyšná a vychloubačná… a princ? Ten byl také navíc tím nejšťastnějším princem.