Další ochutnávka od mého kamaráda....

Až rozsvítí se první lampa,

až dopije strojvedoucí kávu,

já rozpálím ta svá kamna,

já vzpomenu si na svou slávu.

Byl jsem ještě mladý muž,

byl jsem chlouba lidu,

bral do ruky jsem krvavý nůž,

bral zavděk jsem neklidu.

Psal se čtyřicátý druhý rok,

psal se ten rok smrti,

já natahoval jsem svůj krok,

já pocit měl že mi hlavu drtí.

Auto zpoza rohu chtělo vyjet,

auto a v něm hrozba národa,

ne, ono nesmí projet,

ne, nebude to nehoda.

Vyšel jsem vstříc naději,

vyšel já jsem před něho,

dnes bych však raději,

dnes bych skočil pod něho.

Zabrzdilo přede mnou,

Zabrzdilo na dostřel,

Vytáhl jsem zbraň svou,

Vytáhl, ale neslyšel jsem hukot střel.

Velké zmatky v hlavě mé,

velké štěstí pro hubitele,

naštěstí já v kapse své,

naštěstí já našel spasitele.

Hodil jsem jej na auto,

hodil a snažil rychle utéct,

zvláštní vzpomínka na toto,

zvláštní jak ta těla se začla vléct.

Tím jsem splnil úkol svůj,

tím jsem získal tu svou slávu,

snad to byl ten úděl můj,

snad to bylo sejmout Heidrichovu hlavu.

Poslali však milice,

poslali je a mnoho z nás leželo naznaky,

vypálili Lidice,

vypálili je, a vedle nich i Ležáky.

Časy to byly dávné,

časy naší vlasti,

kdo ví, co však bylo správné,

kdo ví, zda by bylo méně strasti.

© Tolstov