Často se mě lidé ptají, jak ty výšivky dělám. Asi je každému jasné, že je nevyšívám v ruce jako moje babička. Vyšívá je můj vyšívací stroj. Co je ale naprosto skvělé, já si ty výšivky můžu VYMÝŠLET!!

Ještě nedávno jsme doma chovali kozy. Nádherná, vtipná a inteligentní zvířata. Dělala jsem kozí sýry a kozí kulajdy. Bydlíme na samotě u lesa, takže kozy měly velikánskou ohradu plnou trávy, bršlice a bylin. Spokojenost na všechny strany.

Jednou jsme ale dovezli kozla. Kozlík chudák bydlel u jedné babky a vždycky, když se s ním mělo něco pořídit, jako třeba jeho předání do našich rukou, byl praštěn lopatou do hlavy, aby mu to líp šlo. Časem jsem částečně i pochopila proč to ta babka dělala.

Byl to velice svéhlavý a zatvrzelý kozel. Jako jediný ze stáda, maje k dispozici hromadu pastvy a celý harém, přeskakoval ohradu jak klokan a chodil mi do zahrádky. Když to zase jednou udělal a já jsem neměla zrovna svůj den, popadla jsem čagan a honila ho kolem domu řvouc:"Jak tě chytím, tak z tebe nadělám klobásy, ty sviňo!!!" Rozhodně na sebe nejsem za svůj výkon pyšná, ale podobné úlety beru nakonec s humorem...humor v tom ale asi neviděl tchán, který právě přicházel na návštěvu...Prý se pak potají ptal manžela, jestli jsem jinak v pohodě.

Toto není ten kozel, ale jeho chytré dítě.

Možná někomu není úplně jasná spojitost mezi kozami a výšivkami. 

Když jsem si pořídila vyšívací stroj a počítačový program, díky kterému jsem mohla převádět můj kreslený návrh do podoby výšivky, po určitých peripetiích jsem zjistila, že můj kybernetický analfabetizmus je natolik evidentní, že to bez pomoci nezvládnu. 

Našla jsem si odborníka-pana Kozu (do té doby jsem netušila, že koza není jenom ženského rodu) a přijela jsem za ním do Prahy na návštěvu. Po dvou hodinách výuky jsem začala přemýšlet, co si koupím za ty peníze, které prodejem toho vyšívacího stroje utržím.

Nicméně po pěti hodinách intenzivní mozkové masáže, jsem byla schopna udělat jednoduchou výšivku...heuréka!!!

Od té doby si dělám výšivky sama...jasně, že pořád vychytávám chyby, ale tím se člověk nejlíp učí a pan Koza na telefonu jistí případné nesrovnalosti.

A tak si dělám ty výšivky. Kozy už sice nemáme, zjistila jsem, že v určitém životním mezníku se musím rozhodnout, do čeho vložit nejvíce energie. Nejde totiž dělat pořádně přiliš mnoho věcí. A tak teď hlavně tvořím, šiju, hrabu se v sekáčích, vymýšlím, vyšívám a fotím, abych radost, kterou mám z toho všeho, mohla předat dál.