Tvoření rukama mne zachránilo již od kdejakého splínu…

Pamatuji se na svoje první drátované náušnice. Dnes už je nemám, skončily bůhvíkde. Vzpomínky na jejich tvorbu jsou ale stále živé. Byly vyrobené z obyčejného postříbřeného drátu, který mi tehdy i se základním zasvěcením do drátovacího umu věnovala kamarádka a vypadaly asi takhle:

Nevím, jestli bych u jejich zhotovení vydržela nebýt okolností. Seděla jsem na koleji na staré rozvrzané židli, v ruce kleště, trochu hraný soustředěný výraz a čekala jsem na zaklepání… Měla jsem domluvené rande s jedním pohledným studentem práv. Tvorba náušnic byla spíše záminkou pro krácení si dlouhé chvíle, a také mi tehdy připadalo, že bych díky tomu mohla před tím mladým mužem vypadat zajímavě.

První náušnice jsou na světe!

Minuty se vlekly, až se z nich staly hodiny. Drát se mi zpočátku v ruce kroutil jako živý a ne a ne se přetvořit v něco koukatelného a nositelného. A tak jsem stále drátek ohýbala o kousek tam a zase o kousek zpátky, až se konečně začal rýsovat požadovaný tvar. Na jeho finální úpravu jsem nakonec měla více času, než jsem si tehdy přála.

Klepání na dveře se neozývalo, večer pokročil a pohroužil se do tmy. Za světla lampičky jsem dolaďovala každý ohyb, až na mne vykoukly dvě téměř identické náušnice, takové, jaké jsem si přála. Byly sice jednoduché a dnes mi ty dlouhé hodiny výroby zabírají mnohem složitejší kousky, ale tenkrát to pro mne byl strhující výkon. Moje první drátované náušnice! Asi netřeba dodávat, že ten právník tehdy nedorazil. Dnes už bych ho v davu nepoznala, ale můj první skvost, mé PRVNÍ NÁUŠNICE na samém prvopočátku mé šperkařské dráhy vidím tak jasně, jako by mi ležely přímo před očima.

Drátkováním ke vnímaní přítomného okamžiku

Od té doby jsem si tu a tam pro sebe a své kamarádky vyrobila jednoduché náušnice nebo náhrdelník. Těšilo mne rozdávat originální dárky. Nová vlna tvorby ale přišla zase až s dalším milostným zklamáním. Když se se mnou po prvním dlouhodobějším vztahu rozešel můj přítel, tentokrát lingvista, měla jsem zrovna před zkouškami.

Po rozchodu jsem se cítila mizerně a úzkostné stavy, které byly tehdy mým každodenním chlebem, se jen prohlubovaly. Ani nevím, jak jsem tehdy v panických atakách dokázala s výborným prospěchem absolvovat všechny testy. Co ale vím je, že mi nebylo vůbec dobře. A také si pamatuji, co mi tehdy pomohlo: vypnout hlavu a zaměstnat své ruce. A tak jsem se více než kdy jindy vrhla do výroby šperků, zkoušela jsem různé materiály, pomůcky, technologie, až jsem se opět vrátila k tomu pro mne dosud nejbližšímu a neosvědčenějšímu: k poctivému drátku.

Tohle vše ale pro mne tehdy bylo vedlejší. Když jsem držela v ruce kleště a pod mýma rukama vznikal nový kousek, dokázala jsem být plně v přítomnosti. Ještě jsem v drátování nebyla úplně zběhlá, a tak moje tvorba vyžadovala plné soustředění a nasazení. V takových chvílích mi bylo dobře, zapomněla jsem na zklamání z rozchodu a nestrašily mne předtuchy budoucích návalů paniky. Tehdy pro mne drátkování bylo tou nejlepší terapií.

A jak to mám dnes? Tvorba je radost!

Milostné nezdary i panické ataky jsou naštěstí už dávno minulostí. Co mi ale zůstalo je radost ze šperkařské tvorby. tvorby.  I po těch letech, kdy jsem vzala kleštičky a drátek poprvé do ruky, mne to stále moc baví.

A když mi dorazí balíček nových barevných kamínků, v mých očích uvidíte čistou dětskou radost. Přehrabuji se v nich, zkouším, jaké jsou na omak, dívám se skrze ně proti světlu a pozoruji jejich odlesky. Kochám se a raduji z ohromného potenciálu, který pro mne představují. Tolik nepřeberných možností, co z nich lze všechno vyrobit. Ta pestrost! A dvojnásobná radost, když je nový šperk na světě. A ta radost, když konečně může zdobit jednu z vás, ta už se ani nedá vyčíslit.