Od chvíle, kdy jsem překročila padesátku a začala čelit přihlouplým otázkám, zda už jsem v důchodu (jako OSVČ pracuju z domova), jsem začala nesnášet nadužívaný termín senior. Zejména ve spojení s letáky cestovek Dovolená pro seniory 55+. Jaký jsem hernajs senior?! Ještě víc nesnáším nálety populistů na prosté starší spoluobčany (naše „babičky a dědečky“) a kupování si jejich přízně prožíráním budoucnosti jejich dětí.

Možná nejsem smířená s koloběhem života, ale odmítám být označovaná jako seniorka nebo jako babička (tak mi mohou říkat jen případná vnoučata). Pevně doufám, že tuto obecnou nálepku vždy překryje nějaká jiná moje životní role – nemám jich málo (žena, matka, dcera, kamarádka, výtvarnice, novinářka, zahrádkářka, cyklistka, sportovkyně, sociální pracovnice, dobrovolnice, v nejhorším stará sůva :-D…).

Nedávno mne nadzvihl titulek v novinách hlásající, že „91letý senior přemohl na autobusové zastávce útočníka“. To je podobně účelné spojení jako „studený led“. Uvedu-li věk, přece nikdo nejspíš nepředpokládá, že hrdinou byl kojenec nebo školák! Stejně spolehlivě mě vytočí zprávy o stařenkách na kole, které zabil bezohledný řidič. Co je to za stařenku, když se ještě přemisťuje na kole?!

Asi nikdo nechceme být starý (kromě Květy Fialové, blahé paměti, která toto životní období opěvovala). Dotazy týkající se třetí třetiny života jsou stejně otravné jako otázky ve třetině první a druhé: „A máš už nějakého chlapce? Kdy se budeš vdávat? No a co děti, už máš na čase!“ Nejpitomější otázku jedné „píárnice“ na pracovní schůzce jsem už v jednom blogu zmiňovala. Bylo mi tehdy čerstvých 50, nějak přišla řeč na cesty autem a já řekla, že nejvíc jezdím k rodičům. Vykulila oči, asi jako kdyby do kavárny přicválal mamut, a užasle vyhrkla: „Vy máte ještě rodiče?“ Do práce jsem se tenkrát vrátila téměř s pláčem a dlouze se studovala v zrcadle, zda opravdu vypadám jako třetihorní vyvřelina, protože v mém věku měli rodiče téměř všichni vrstevníci a já je mám dodnes, i když mi za pár dní bude šedesát. V té době jsem byla teprve na prahu duchovní cesty a musím se s uzarděním přiznat, že daná firma po dobu mého působení v časopise neměla žádný výstup, ani kdyby vynalezla perpetuum mobile.

Zcela opačný přístup jsem včera zažila při hovoru s operátorkou call centra Prahy 10. Městská část už neví, jak přijít k penězům, tak nám po 100% zdražení daně z nemovitosti na ulicích lajnuje modré čáry. Po vzoru částí sousedních, které k nám svými placenými zónami auta vytlačily, a pod úlisným heslem, že pečují o náš pohodlný život.

Skvělá dáma v call centru mi po telefonu vysvětlila, kam, s čím a kdy přijít, a pak dodala: „Vy máte hodně mladý hlas, ale pro pro jistotu, pokud budete vyřizovat papíry pro někoho nad 65 let, tak je to jen za 150 Kč.“

Tomu říkám komunikační dovednost! Zejména proto, že lidé si mě od mládí podle extrémně hlubokého hlasu v telefonu představují asi jako Krakonoše. Během práce na lince důvěry mi klienti dokonce často děkovali: „Byl jste na mě moc hodnej.“ A jeden z mých kamarádů, s nímž jsem se jako mladá holka seznámila na inzerát, to na první schůzce shrnul s bezprostředností sobě vlastní: „No vidíš, jaká jsi fešanda, já na to rande ani jít nechtěl, představoval jsem si podle hlasu, že přijde nějaká tlustá bába.“ Nakonec si vzal moji kamarádku a jsme v dobrých vztazích dodnes.

Takže prosím všechny mladé, které štvou otázky na svatby a děti, aby v komunikaci s námi životně pokročilejšími počítali s tím, že každý věk má dotazy, termíny a témata, na něž je alergický. Do seniorské škatulky hodlám vtančit a pevně doufám, že za 20 až 30 let nebudu sedět otráveně na gauči nafutrovaná lopatami pilulí proti smrti a nadávat. Třeba se mi podaří zemřít jako těm „stařenkám“ na kole (ideálně bez cizího zavinění, aby si to nikdo nemusel vyčítat).

K tomu mi dopomáhej Bůh, kolo, jóga a qigong (na první lekci jdu ve středu).

Další zamyšlení na téma plynutí času najdete zde a zde (mimochodem strýc v 91 letech na kole stále jezdí).

Třeba tohle fakt není zadarmo a za ležení na gauči. Smekám a makám :-)

A protože život není jen záležitost těla, co tenhle úžasný pán? Z komunikace s ním žiju dodnes!

PS. Dnes jsem se po dlouhé době jako seniorka necítila. Jela jsem ranní „školní“ tramvají, kde mládež pilně trénovala na celodenní sezení v lavicích, a nikdo mě nepovažoval za starou :-D. Když mě před 20 lety pustil v metru sednout ministr kultury Pavel Dostál, ještě občas někdo ve středním věku věděl, že muž by neměl sedět tam, kde žena stojí. Ovšem buranství dnes přichází z míst nejvyšších… a tyhle naučný kecy za mých mladých let fakt vedli jen otravní „staroši“, takže asi nejsem tak cool, jak si myslím :-D, když by se mi Gutha-Jarkovského zachtělo…

Úvodní fotka od pixabay.com/pasja1000-6355831