Znám příběh o mágovi, který zotročil město a království si postavil. Každého pocestného s žaludkem a srdcem hladovým mávnutím hůlky do cirkusu města uzavřel. V hledišti snad tisíc lidí sedělo, a aniž program do rukou pocestnému do rukou pocestnému vložen byl, "Tak si pospěš a dělej něco!", publikum bouřit se začalo. Ozvěna letící tam a zpět, jako když na prtě rodina se otáčí. Moc taková, že člověk obklopený do pohybu je vykřičen, aniž ví co a jak. Pak potlesk velký a pohostinství je nabídnuto.

Ale za co? Proč a jak? A každý den je to nutné hrát? Jen tak další teplá noc k dispozici je a ústa najíst se mohou.

Pak kolem šel muž, trhan na pohled. Usmívajícího se mága taky potkal a do manéže byl ze zvědavosti přilákán. A zas znělo odevšad: "No tak, dělej něco!" Překvapený trochu cuknul, ale zůstal jen stát a dav si prohlížel. Vlna za vlnou se vinula k jeho uším. Jak však plynul čas, hlasy se tišily a obecenstvo rozpadlo se v prach. Šapitó vítr odnáší a trhan do města podívat se vchází. Netrvalo příliš dlouho a vládce na opuštěné domy se dívá, nikdo již ředitele strachu neposlouchá.

Pouze kámen z jeho hůlky náměstí zdobil. Vše, co po něm zbylo, když z města odešel. Majiteli zaseté přání sklidí, ale zda zrno či plevel je na něm samotným.