Pamparada se zrodila někdy před lety, kdy byla Martina Barešová moc nešťastná a potřebovala vypnout mozek. Zkoušela to všelijak, a zabíralo zaměstnávat mysl .Jenže jak, když je doma s dětmi, co mají neštovice. Pěkně po sobě, takže nešťastná Martina je doslova měsíc skoro vězeň.. Ve chvílích klidu utíká k počítači, protože nikdo kromě dětí není doma. 

Na nějaké tvoření nemá vůbec pomyšlení , spát nemůže a tak třeba hraje slovní fotbal. Nenáročné, ale aspoň se jí hlavou honí jen a jen písmenka. No a když už tak pěkně pokročila,  mohla by se zaregistrovat..což ?

Všechno je už obsazené.....PAMPARÁDÁ....co tam dáme...  hele ...Pamparada..volné! 

Původní Martina se narodila v lednu roku 1974. Už jako malá malovala, princezny pro paní učitelky ve školce, ve škole do památníků a na nástěnky.. Potom ji někdo dokopal do LŠU. Martinu, stydlivou a neambiciozní. V Lidušce si vyzkoušela různé techniky, ale tenkrát si neuvědomovala, jak moc j to baví. Naopak to byla pro malou holku zátěž, v podobě pozdních návratů domů, kdy musela dohánět úkoly a nenáviděnou matiku.

Martina vyrostla a musela se něčím stát. Malování princezen asi do života nestačí, zatrolená matika to dost komplikuje,  a diktáty za 1 to nezachrání  a navíc, všichni dostali ty žluté katalogy s čísly : kolik a za kolik, koho , kam... Moc na výběr není.

Hele čalouník...a co ten vůbec dělá ?

Martina musela tehdy dělat něco jako "talentovky", byl celkem nával. Ale je prý šikovná. A navíc ji to začalo bavit. 

I z polámané trosky se dá vykouzlit hodně. Práce ,která je hmatatelná. I přes jistá pravidla, má každý svůj rukopis a může do ní vložit kus sebe . I přes fyzickou náročnost a občasné náplasti na prstech,  je to krásná práce.

Přišla  samozřejmě i doba: svatba, děti, a malování nevzala do ruky několik let. Ale zkusila pletení, vyšívání, šití , decoupage, mozaiku..co čas dovolil.

 V životě byla čalounice, prodavačka,barmanka( ano a to 6 let a nevěří tomu dosud), provozní,vyráběla i autoplachty, i s potisky, šila všechno možné , ba i nemožné i když to nikdy před tím nedělala, protože nadřízeným se neodporuje. Tak třeba : vůz za traktor do rakous k procesí, opláštění lodí...bimini a perseniky, i když nejdřív ani nevěděla co to je ! Sedací vaky dle vlastních střihů " dýni? OK  jak si přejete", soustavy hracích kostek, stany na míru, bojové bakule, kluzáky na sníh. " Domokuna...co to proboha je...?líbil se ? .. dobře..ještě 3 další" ,opičí dráhu na bazén, postroj na  ochočeného divočáka, aby ho nepicli myslivci. Nekonečně obalů a vaků na cokoli- od repráků, po výletní vláček,  všelijaké  střechy a stříšky, kapsáře, tašky, obaly na sloupy do herny..až po skákací hrad . Práce  náročná, zajímavá, pokaždé to nějak dopadlo , většinou s úspěchem, i když třeba ne napoprvé. Nakoukla taky do vedlejšího oddělení reklamy, takže si i polepila nějaký ten kamion, naučila se mít smysl pro detail a že milimetr se někdy neschová.

A mezi tím šitím, tisknutím a lepením zase začala malovat. Ve čtyřiceti. 

Po malém "nakopnutí" od kamarádky, od které ke čtyřicítce dostala krásnou sadu barevných uhlů. A tak si koupila čtvrtky a začala utíkat do svého světa.

Martina a Pamparada jsou jedna, a jsem to já.

Jak jsem se dostala k mandalám,  napíšu zase příště.

Hezký podzim všem přeji !