Hezký večer,

bojíte se zubaře?

Já teda jo, napíšu Vám historku,  která se mi přihodila.

Na preventivní prohlídku u zubaře dbáme celá rodina, lépe řečeno dbám já a ostatní k tomu víceméně donutím.

Ranní vstávání se sevřeným žaludkem a povzbuzováním manžela a dětí ( pokud jdou se mnou): Vždyť jdeš jen k zubaři -   se pomalu v náměsíčném stavu dopravím do ordinace. 

Při vstupu do čekárny Vás omámí  zápach zubaře,  pohled zavadí o pár časopisů,  rozvrzané křesílka a igelitové pytlíky na obuv. Celkem praktická věc, kterou oceníte zejména v případě, že si zavazujete boty stylem lovkyně perel - nadechnout,potopit, obout( zavázat) a vydechnout.

Ale to už vykukuje sestra a zve mě dál. Nepříliš radostně vstupuji do ordinace.  Za deset minut později už pádím pryč a to úplně radostí bez sebe, že už to mám za sebou. V hlavě mi proudí myšlenky jedna přes druhou, jak se zvládnu v co nejkratším termínu vrátit do práce a po cestě toho stihnout co nejvíce. A tak pádím pěšky přes celé město a po cestě  klátím jeden obchod za druhým  a mám nějaký divný pocit.

Proč se ti lidi kolem tak potutelně usmívají, nemám někde na oblečení flek, nebo rozmazanou řasenku?

Na toaletě jsem taky nebyla , že by mi z pod sukně koukal toaletní papír, jako kamarádce na plese.

Nic nevidím.

Ale co to tady tak šustí?

Vždyť to jsem já, nevěřícně zírám na své nohy obuté do černých lodiček i s modrými igelitovými pytlíky.

Daniela

Vaše  Daniela

Pokud se líbilo, tady moje další blogy.