Hezký a trochu chladný nedělní den přeji všem,

dnes Vám napíšu příhodu , která se stala v čase předvánočním, a to na Mikuláše.

Nevím proč, moje děti se báli čerta už od útlého dětství. Jestli to byl pozůstatek ze školkových besídek, každopádně u nás nikdy četr s Mikulášem osobně nebyl. Vždy jen tajně nadělil nadílku za okno a všichni byli spokojeni, děti i naši pejsci, kteří nikdy nezůstali bez povšimnutí.

Jeden rok to ovšem bylo trochu jinak. Děti občas zlobí a jelikož se blížil obávaný den, trochu jsem je  čertem strašila, aby byli hodnější. Na Mikuláše jsem nakoupila ovoce a mlsky a jako každý rok , tajně do punčochy nadělila dětem za okno. A pak nevím co mě to napadlo jsem zazvonila na venkovní zvonek a honam běžela zpět, aby mě nikdo nenachytal. A volala jsem na děti, pojďte dolů je tady Mikuláš.

Nic, ticho, děti schované pod peřinou v domění , že nejsou vidět, nevystrčily ani nos.

Pojďte -  po dlouhém přemlouvání, se mě držely jako klíšťata, šli jsme pomalu ztichlým domeme směrem k proskleným dveřím a oknu , kde většinou Mikuláš nadílku nechal.

A najednou se ozvalo tlumené: buch, buch. 

Teď jsem ztuhla i já, že by zloděj?

A znova -  buch, buch, buch.

Opatrně jsem nakoukla  -   a víte kdo bouchal svým chlupatým ocasem na sklo?

Naše fenka Anita.

Vaše Daniela

Pokud se líbilo, tady moje další blogy.