Minulý týden mě chytla nějaká viróza, docela silná, rodina mi pomohla s naším ročním čertíkem a tak jsem to zkoušela vyležet (aspoň ty nejhorší 2 dny). Díky tomu jsem se dostala po delší době zase ke čtení. Nevím co mě to napadlo v horečnatém stavu si vytáhnout zrovna H. P. Lovecrafta (ti co jej znají, chápou), ale díky těm horečkám a vlivu jeho povídek vznikla i tato má.

A tak ji teď předkládám vám k přečtení :)

Pocta H.P. Lovecraftovi

Moje práce mě vede na různá místa po celém světě, ale do rodné Jihlavy se vracím vždy rád. Jen na jedno místo už nikdy nezajdu. Ačkoli je jihlavské pozemí známé a turisticky atraktivní a moje rodina tam vždy ráda zajde, já se mu vyhýbám. Pokud chcete vědět proč, čtěte dál, jen upozorňuji, že to není čtení před spaním.

Bylo nám tehdy 13 let, mně i Tondovi, mému nerozlučnému kamarádovi, léto bylo horké a suché a my si stále častěji hrávali ve sklepech našeho starého domu. Ačkoliv jsme měli přísně zakázáno chodit dál do podzemí, tak v tomhle věku jsme tento zákaz v potaz vůbec nebrali, právě naopak, o to víc nás to lákalo prozkoumávat další a další chodby. Podzemí už bylo pár let uzavřeno, Jihlavané využívali jen ty chodby přilehlé k jejich sklepům a tak vlastně ani nehrozilo, že někdo zjistí, kudy se to v ty horké letní dny touláme. Hráli jsme si na průzkumníky a mapovali si podzemí našim jednoduchým dětským způsobem.
Jak léto postupovalo, naše výpravy byly delší a delší. Začínali jsem zkoumat i to nejnižší patro, kde se už za ta staletí usadilo mnoho prachu a špíny, byl tu chlad a vlhko. Jako dětem nám ani nedošlo, že kdyby se nám něco stalo, nikdo neví kde jsme a nikdo by nás tu pravděpodobně ani nenašel.
Při jedné z výprav jsem si všiml světla vycházejícího ze škvíry kolem cihel, které vyzdívaly chodbu. Byli jsme až v tom třetím, nejhlubším patře, takže se mi to zdálo podivné. Když jsem se naklonil ke zdi a baterku zhasl, žádné světlo tam nebylo. Tak jsem rychle zase rozsvítil baterku a pokračoval za Tondou, který už byl kus přede mnou. Řekl jsem si, že to asi byl jen odlesk od baterky a že se mi to zdálo.
Za pár dní, jsme tou chodbou procházeli zase a mně se opět zdálo, že je tam to světlo. Tentokrát jsem to už Tondovi řekl.

Dodnes si vyčítám, že jsem to udělal, protože to odstartovalo sled událostí, které mě dodnes straší ve snech a stalo se něco, co nikdy sám sobě neodpustím.

Oba jsme s Tondou zhasli baterky. Tentokrát to tajemné světlo nezmizelo. V tmě která se kolem nás rozprostřela, se zřetelně objevilo světlo kolem pár cihel ve zdi. Opět jsme baterky rozsvítili a začali zkoumat, jak vytáhnout pár cihel ze zdi. Museli jsme přijít na to, co to tam svítí, tak hluboko v podzemí by přece nic takového být nemělo.
Po chvíli se nám podařilo uvolnit pár cihel a nám se otevřel výhled do malé komůrky ve které stál velký svícen s asi deseti zapálenými svícemi a pod ním stojan s nějakou knihou.

Kéž bychom tehdy měli dost rozumu, aby nám došlo, že z téhle komůrky vede ven jediná cesta přes ten otvor co jsme právě udělali a proto je velmi podivné, že tam hoří ty svíce. Ale nás ani nenapadlo se na tohle ptát.

Horečně jsme začali rozebírat další část zdi, abychom se mohli dostat dovnitř. Když se nám to konečně podařilo, netrpělivě jsme vlezli dovnitř.
Uprostřed místnůstky stál pultík s knihou a nad ním se tyčil starý železná svícen. Všechny svíčky vypadaly, jako by je někdo zapálil teprve před chvíli. Nás ale stejně zajímala hlavně ta kniha na pultíku.
Byla tmavá, vypadalo to jako by byla potažena starou zašlou kůží, a na ní byl stříbrnou barvou vyražen podivný symbol.
Oba jsme na sebe pohlédli a pak Tonda na knihu sáhl.

Sled následujících událostí si pamatuji dodnes, přitom mám stále pocit, jako by to byl jen sen, který se mi zdál v horečce.

Kolem Tondy se objevila podivná bublina a on najednou už nestál v oné komůrce, ale ve zvláštní krajině připomínající poušť z učebnice zeměpisu.
V tom se vedle Tondy najednou zjevil podivný tvor. Jeho hlava připomínala rybí, s velkýma prázdnýma vyboulenýma očima. Kůži měl šedou a takovou nabobtnalou, jako by žil pod vodou. Natáhl ruku a Tondy se dotknul. Najednou se ozval vysoký hvízdavý zvuk a byl stále silnější až jsem z něj omdlel.
Netuším za jak dlouho jsem se probudil, kolem mě byla absolutní tam, začal jsem kolem sebe šátrat a povedlo se mi nahmátnout baterku. Když jsem ji rozsvítil, zjistil jsem, že jsem stále v oné místnosti, ale  ta byla úplně prázdná. Nebyl tu ani svícen, ani pultík s knihou a hlavně ani Tonda.
Celý vyděšený jsem z té místnosti vylezl ven a vydal se na cestu k domovu. Celou dobu jsem byl přesvědčen, že Tonda ve zmatku utekl a je už dávno doma.
Ale když jsem zase vyšel na denní světlo, zjistil jsem že Tonda doma není a neobjevil se ani do večera. Když se mě Tondovi rodiče ptali, jestli nevím, kde by mohl být, zalhal jsem, že jsem ho celý den neviděl. Měli jsem zakázáno si v těch chodbách hrát a já měl příliš velký strach z trestu, když by se zjistilo, kde jsme s Tondou byli.
Ještě v noci začali Tondovi rodiče po něm pátrat a i když jim v následujících dnech pomáhali i sousedé, nenašli ho. Asi za týden někdo objevil náš vchod do podzemí. Několik dní se pak pátralo i tam a také bezvýsledně.
Tondovi rodiče usoudili, že si Tonda šel hrát do podzemí a tam se ztratil nebo se mu stala nehoda. Nikoho nenapadlo pátrat až v nejhlubším patře a já jsem mlčel.
Po čtrnácti dnech byl Tonda prohlášen za mrtvého. Krátce na to se jeho rodiče odstěhovali. Já už nenašel odvahu sejít znovu do podzemí a a podívat se na ta místa a náš vchod byl ještě ten podzim zazděn.
Když jsem skončil základní školu, tak jsem se i s rodiči z Jihlavy odstěhoval.

To co jsem tehdy zahlédl na chvíli, něž se ozval ten hvízdavý zvuk mě dodnes občas straší ve snech. Tondova ruka, se v místě kde se ho ten tvor dotknul začala měnit a měla barvu jako kůže toho tvora. Poslední co si pamatuju před tím, než jsem omdlel, bylo jak se Tondovy oči mění v prázdné vyboulené oči tvora s rybí hlavou.

Nedávnou jsem při hledání nějakých informací na netu narazil na onen podivný symbol, který byl na té knize tam dole v podzemí. Rozklikl jsem si ten obrázek a celý text se točil kolem knihy s tímto symbolem na obálce. Ta kniha se jmenuje NECRONOMICON.