Pohádka o daru Duhové víly

    V jedné zvláštní zemi plné skal, zelených lesů a bouřlivých vodopádů žili dvě malé děti. Chlapeček se jmenoval Erik a holčička Tana. Měli se velice rádi a trávili svůj čas v nádherných dětských hrách.

    Jednoho dne si spolu hráli na schovávanou, schovávali se jeden druhému za vzrostlé stromy a tak se zabrali do hry, že si ani neuvědomili, jak postupují stále hlouběji do jednoho z těch obrovských lesů. A náhle zjistili, že jsou již tak daleko od domova, jak doposud ještě nikdy nebyli. Také nikdy nebyli ve velkém lese plném zvláštních stromů, květin a kouzel sami.

   A tak se Tana začala bát - srdíčko se jí strachem sevřelo a do jejich krásných modrých očí se jí nahrnuly slzy. Její starší bratr Erik ji začal utěšovat : „Tano, nic se neboj, jsem tady s tebou a postarám se o tebe. Najdu nějaké suché místečko, kde bychom mohli tuto noc přespat a ráno určitě najdeme cestu domů." Tana objala svého bratra a byla moc šťastná, že ho má, že jsou spolu.

   Erik vzal Tanu za její malou ručku  a vyrazili hledat místo k nocování. Štěstí jim zůstalo věrné a tak po chvilce našli nádherný palouček s křišťálovou studánkou obklopenou něžnými bílými břízami. Taně zazářila očka : „Tady je to krásné, určitě tu chodí pít ptáčci i srnky. Moc se těším, až nějakou uvidíme." Mezitím Erik našel hezké místečko na spaní vystlané měkkým mechem, kam se oba dva krásně vešli.

   Když slunce zapadlo daleko za obzor, schoulili se spolu jako dvě myšky v objetí do své nové postýlky. Erik řekl: „Jen škoda, že nemáme oheň, který by nás v noci zahříval svým teplem." Ale Tana odvětila: „Bude nás zahřívat přítomnost toho druhého, nemusíš se bát." Usmáli se na sebe a popřáli si dobrou noc. A v lese nastala hluboká tma. Tak černá, že ani hvězdičky svým světlem nedosáhly ke ztraceným sourozencům.

   Najednou se v té černočerné tmě objevil slabounký paprsek duhového světla, které se pomaličku přibližovalo a jeho svit stále sílil. Erik a Tana s napětím čekali, co se bude dít. Ze tmy se vyloupla nádherná noční víla a všechno to duhové světlo zářilo z ní a bylo tak nádherné, že se to slovy popsat nedá.

   Víla se dětí zeptala: „Moji milí, kde jste se tady vzali? Máte ležet doma ve vyhřátých postýlkách a ne tady, v hlubokých lesích." Erik odpověděl: „My jsme se dnes ztratili a protože se blížila noc a nestihli bychom najít z lesa cestu domů, tak jsem si našli místo na spaní tady u studánky." 

   Víla se něžně usmála: „Nejste ztracení, nemusíte se bát. Máte jeden druhého a máte se rádi. Když se máme o koho opřít,  podělit se o svoji radost i starost, nikdy nejsme ztraceni. Ale teď už spěte, budu vám hlídat vaše sny." Víla dětem lehounce přejela po tvářích svými křehkými křídly a Erik s Tanou usnuli. A na mechu se jim krásně spalo a měli nádherné sny.

   Brzy ráno je lesní víla probudila dalším pohlazením svých křídel: „Vstávejte, moji milí, je zde krásný nový den a je načase vyrazit domů." Děti vyskočily ze svého pelíšku s úsměvem na tváři a poděkovali víle za krásné sny.

   Víla vložila Erikovi do dlaně malou duhovou kuličku a řekla mu: „Duhověnka vám splní jedno přání, ale dobře si rozmyslete, co si budete přát". Erik se usmál: „To není těžké, chceme najít cestu domů, abychom byli co nerychleji u maminky a tatínka. Viď, Tano?" A Tana radostně přikývla. Víla se s dětmi rozloučila, neboť za obzorem začalo vykukovat sluníčko a ona byla noční víla, přes den musela odpočívat. Zamávala dětem svými křídly, odletěla a zůstalo po ní nejen na paloučku, ale i v srdcích dětí, zářivé duhové světlo.

   Tana se vyplašeně podívala na Erika: „Co teď, bratříčku? Víla nám zapomněla říci, co máme dělat, aby se nám přání splnilo." Erik se usmál:"Myslím, že to nebude nic těžkého. Budeme usilovně myslet na to, co si přejeme celým svým srdcem a přání se nám určitě splní."

Tak si oba dva začali vroucně přát, aby mohli být doma, obejmout maminku a tatínka,  a povyprávět jim o svém dobrodružství. Duhověnka začala měnit barvy, točila se dokolečka jako káča, začala se zvětšovat, duhové světlo se šířilo dodaleka, byla to nepopsatelná nádhera. Najednou duhověnka pukla a vyletěly z ní miliony motýlů, kteří se rozletěli za dětmi do celého světa a každý z nich nesl na svých křídlech pohádku.

   A z kousíčku duhověnky se k nebi vzpínala duha, jejíž konec byl někde daleko za lesem. Tana s Erikem po té duze přešli jako po kouzelném mostě přímo domů, k jejich chaloupce. Tam seděli maminka s tatínkem, celí smutní, kde se jejich děti ztratily a kde asi v noci přespaly. Děti vběhly dovnitř a padly rodičům kolem krku. Radost z jejich návratu nebrala konce. Erik s Tanou vyprávěli rodičům, jak potkali v lese duhovou vílu a jak jim pomohla. A rodiče to nepřekvapilo, neboť věděli, že zázraky se dějí, když na ně věříme. A možná kdysi také potkali duhovou vílu, kdo ví....