Pohádka o houslích a živé vodě

Kdysi dávno žil a putoval po tomto světě mladý chasník jménem Tomáš. Měl dobré srdce a svou hrou na housle rozdával lidem radost. Housle byly to jediné, co Tomáš měl a nedal na ně dopustit. Chodil od vesnice k vesnici a od města k městu a vždycky měl, kde hlavu složit, protože lidé se mu za jeho hudbu odměnili jídlem, pitím a nakonec se i pro něj v každé chalupě našlo kousek místa, kde mohl strávit noc.

Jednou Tomáš doputoval až do Nešťastného království. Říkáte si, proč mířil zrovna do království s takovým jménem? To asi proto, že nevěděl, kam ho nohy nesou.
Všude bylo pošmourno, blížil se večer a Tomáš ještě nenarazil na živou duši. „Copak tu nikde není ani živáčka?“ pomyslel si v duchu. Ale netrvalo dlouho a konečně spatřil malou roubenou chaloupku na okraji dubového lesa. Slunce už skoro zapadalo, a tak ani chvíli neotálel a zaklepal na dveře. Nikdo se ale neozval. „Dobrý večer přeji, je někdo doma?“ přidal Tomáš na hlase. Ale v chaloupce bylo ticho. Tomáš ještě chvíli nehnutě stál přede dveřmi, a protože se nikde nepohnula ani myš, otočil se a vykročil směrem k lesu. V ten okamžik se ale dveře chaloupky otevřely a v nich stál stařec s dlouhými šedivými vousy. I vzkřikl směrem k Tomášovi: „Počkej, mládenče, a vrať se zpátky. Přeci nebudeš nocovat sám v lese.“ Tomáš se zastavil, otočil se a vydal se zpět: „Tedy dědečku, vy jste mne ale vylekal. Myslel jsem si, že v chaloupce nikdo není. Chtěl jsem vám zahrát na housličky, abyste se poveselil, a poprosit vás o kousek chleba, trochu vody a nocleh na dnešní noc.“
„Jen pojď dál, chlapče,“ řekl stařec a Tomáš vstoupil do jeho malé světnice, kde se hrdě vypínala stará pec a v temném koutě krčila postel.
„Máte to tu moc hezké,“ řekl Tomáš.
„Děkuji ti, jsem rád, že se ti tu líbí. Ale sám vidíš, že moje chaloupka i život jsou velmi skromné.“
„Však já toho také k životu mnoho nepotřebuji, dědečku. Ke štěstí mi stačí mé housle, a když na ně zahraji, jsou šťastní i lidé okolo mě,“ odpověděl mu Tomáš, přiložil si housle pod bradu a začal hrát.
„Přestaň, mládenče, přestaň hrát!“ vykřikl stařec. Tomáš ustal v hraní a smutně svěsil ramena. „Copak vás, dědečku, hudba netěší?“ zeptal se Tomáš smutně.
„Inu těší, těší, ale …,“ odmlčel se na chvíli stařec, „ale v našem království se nesmí dělat nic, co by obyčejnému člověku, jako jsem já, přivodilo radost nebo snad dokonce pocit štěstí.“
„Co je to za nesmysl, dědečku? Copak se dá žít život bez špetky radosti, smíchu nebo hudby?“ podivoval se Tomáš.
„V našem Nešťastném království žijeme život jen pro službu našemu králi a jsme na takový život zvyklí!“ řekl stařec, sedl si na starou postel a pevně založil paže na hrudi.
„Ale copak je to za život? Vždyť vám jen proteče mezi prsty.“
Stařec chvíli mlčel a jen tak po Tomášovi pokukoval. Pak na něj mrkl a naznačil mu, ať si sedne na postel vedle něj. Jakmile tak Tomáš učinil, stařec mu velmi tichým hlasem začal vyprávět příběh: „V našem království to nebylo vždy takové, jaké je to dnes. Já toho pamatuji hodně. Když jsem byl ještě mladý, žili jsme tu jako všude jinde. Lidé pořádali veselice a slavilo se i narození královské dcery. Jenže když princezna po oslavě svých osmnáctých narozenin ulehla do postele, usnula tak hluboce, že už se ráno neprobudila. Král i královna jsou od té doby velmi nešťastní. Zkoušeli princeznu probudit všelijakými způsoby. Zvali na zámek doktory a mudrce z dalekých zemí, ale ani ti nedokázali princezně pomoci. A od té doby je naše království nešťastné.“
„A čím si myslíte, že to je, dědečku, že princeznu nejde probudit?“
„Podle mě za to může nějaké opravdu zlé kouzlo. Říká se, že v den oslavy princezniných narozenin, přisel na hrad nezvaný host. Byl celý v černém, nad všechny se povyšoval, kolem sebe rozhazoval peníze a jako narozeninový dar přivezl princezně truhlu plnou drahokamů.“
„A jak tohle víte, dědečku?“ divil se Tomáš.
„Moje nebožka žena, dej jí pan Bůh lehké odpočinutí, byla na zámku tehdy kuchařkou. Celé mi to vyprávěla a neustále jí vrtalo hlavou, kdo byl ten muž s přísně a ostře řezanou tváří, který se celý večer kolem princezny motal. Podle mě to byl nějaký zlý černokněžník, který si chtěl princeznu vzít
za ženu, ale protože ho odmítla, seslal na ní zlé kouzlo. Teď je chudinka úplně bez života a už dvacet let jen leží ve své posteli s nebesy a spí.“
„To je opravdu dlouhá doba. Prospat dvacet let. Až se probudí, bude z ní stařenka s šedivými vlasy.
Je to moc smutné, dědečku.“
„Jestli se někdy probudí, tak z ní nebude stařenka, ale mladé osmnáctileté děvče.“
„Ale to není možné?“ podivil se Tomáš. „Copak ona nestárne?“
„Za těch dvacet let prý nezestárla ani o den. Za to králi s královnou se jejich čas krátí, stejně jako mě,“ řekl smutně stařec.
„Ale dost už řečí. Pojď, chlapče, navečeříme se a půjdeme pomalu spát. Doufám, že ti nebude vadit spaní na peci.“
„Vůbec ne, dědečku. Ale nevím, jak se vám za to vše odvděčím, když vám nemohu přinést radost a potěšení svou hudbou.“
„Nemusíš mi nijak oplácet, jsem rád, že jsem se setkal s někým, jako jsi ty, a že mi s tebou čas mile utíká,“ řekl stařec s úsměvem na rtech. Po skromné večeři starý muž ulehl do postele a Tomáš se uvelebil na staré peci. Nemohl dlouho usnout, protože myslel na nebohou princeznu a celé Nešťastné království a na to, jak by všem mohl pomoci.

Ráno se Tomáš probudil se svítáním, protáhl se a seskočil dolů z pece. Stařec ještě spal, a protože ho Tomáš nechtěl budit, našel v chalupě papír, brk a inkoust a nechal dědečkovi na starém a rozvrzaném stole vzkaz:
Milý dědečku, jsem rád, že jsem se s vámi setkal. A protože vy jste pomohl mně, poskytl mi střechu nad hlavou a dobré jídlo, i já vám na oplátku pomohu. Půjdu probudit spící princeznu a vrátím vašemu království nazpět radost a štěstí. S úctou, Tomáš.
Když si vzkaz dědeček přečetl, přepadl ho smutek, a vyčítal si, že chlapci o princezně vyprávěl, a že teď bude mládenec riskovat svůj život jen kvůli tomu, aby se mu odvděčil za jeho ochotu. Ale už s tím nemohl nic dělat. Tomáš byl již daleko předaleko na cestě ke královskému zámku, a už bylo pozdě na to, aby ho stařec varoval před nebezpečím, které ho čeká, když se mu nepodaří princeznu probudit. Tomáš se každého, koho potkal, ptal na cestu ke královskému zámku, aby zbytečně nebloudil. Byl na cestě již druhý den a do královského města mu zbýval už jen kousek. Slunce pálilo a horký letní den Tomáše donutil k odpočinku ve stínu starého mohutného dubu, nad nímž se vzpínal kopec s hradní zříceninou. Tomáš se pohodlně usadil do měkké trávy, housle a smyčec položil vedle sebe
a opřel se o kmen stromu. Únava i horko ho zmohli natolik, že během chvíle usnul. Ale najednou, co to? Slyší kolem sebe dusot nohou a šustění trávy. Otevře oči, zamžourá před sebe a spatří, jak směrem k hradní zřícenině utíká jakýsi podivně oděný člověk a v ruce třímá jeho housle. Tomáš na nic nečeká a rozběhne se za ním.
„Stůj, vrať mi moje housle!“ křičí na neznámého.
Lupič se ale ani neohlédne a mizí za zdmi hradní zříceniny. Tomáš běží, seč mu síly stačí, až se ocitne na polorozpadlém hradním nádvoří, kde zahlédne zloděje, jak vybíhá ven protější hradní branou a mizí kdesi v lese. Tomáš si ničeho nevšímá a ještě zrychlí, když tu náhle uslyší naléhavé volání: „Pomoz mi, prosím.“
Tomáš se zastaví a hlavou mu běží myšlenky na jeho housle a zloděje, který s nimi utíká. Rád by své housle zachránil, ale pokud někdo volá o pomoc, musí jít housle stranou. Důležitější je pomoci člověku, který se ocitl v nouzi. Rozhlédne se kolem sebe a asi dvacet kroků od sebe uvidí mladou dívku v bílých šatech, která je připoutaná řetězem k tlustému dřevěnému kůlu zaraženému do země. Tomáš neváhá ani vteřinku a rozběhne se směrem k děvčeti.
„Pomoz mi, prosím,“ osloví Tomáše dívka.
„Rád bych ti pomohl, ale nemám tu nic, čím bych mohl přetnout ten tlustý řetěz.“
„Myslíš, že bys unesl tamhle ten kámen s ostrou hranou?“ zeptala se dívka a zadívala se nedaleko před sebe. Tomáš se ihned vydal tím směrem a zastavil se před kamenem, který nebyl nikterak veliký. Sklonil se nad ním, uchopil kámen oběma rukama a vší silou se ho snažil zvednout. Ale kámen se nepohnul ani o píď.
„Nejde to,“ křikl směrem k dívce.
„To je divné, vždyť ten kámen je docela malý,“ odpověděla mu dívka.
„Malý, ale zatraceně těžký,“ řekl si tiše pro sebe Tomáš. „Tak co teď?“ zeptal se dívky, když se k ní vrátil.
„Koukám, že ti nebylo shůry dáno příliš trpělivosti, když jsi s tím kamenem tak rychle hotov.“
„Je příliš těžký, nejde zvednout,“ odpověděl Tomáš. „A náhodou trpělivosti mám dost, jinak bych
se nenaučil tak dobře hrát na housle.“
„To tě šlechtí, že umíš hrát na housle. To bys mi mohl aspoň zahrát, když už tu jsi,“ řekla dívka s potěšením.
„Rád bych ti zahrál. Ale zrovna když jsem uslyšel tvé volání o pomoc, pronásledoval jsem lupiče, který mi housle ukradl.“
„To je škoda. Určitě hraješ dobře,“ pronesla dívka a na chvíli se zamyslela. „Na co myslíš, když zvedáš ten kámen?“
„Nevím, asi na to, abych ho uzvedl,“ odpověděl nejistě Tomáš.
„Takže si myslíš, že ho neuzvedneš, protože počítáš s tím, že ten kámen bude těžký?“ zeptalo se ho děvče zamyšleně.
„Asi ano, nevím, na co myslím. Proč se na tak divné věci ptáš? A proč a kdo tě připoutal k tomu kůlu?“ „A proč ty se ptáš na tak divné věci, které vůbec teď nejsou podstatné. Protože ani mě ani tobě nijak nepomůže, když budeš znát důvod toho, proč jsem tu připoutaná a kdo je strůjcem mého osudu.“ „Podle mě je to tedy docela podstatné.“
Dívka se na chvíli odmlčela a jen se na Tomáše dívala rošťáckým pohledem. A pak se začala usmívat. „Jak se jmenuješ?“ vypadlo z ní.
„To je mi tedy otázka. Tak já nechám své housle na pospas nějakému lapkovi kvůli tomu, abych ti pomohl, a nakonec si tady s tebou budu jen přátelsky povídat.“
„Promiň, nechtěla jsem tě připravit o příležitost dopadnout lupiče tvých houslí. Myslíš, že by ses mohl vrátit zpět k tomu kameni, Tomáši?“
„Cože? Jak…?“
„Na nic se neptej a zkus ten kámen ještě jednou zvednout, pěkně prosím,“ řeklo děvče a usmálo se na něj. Tomáš se zmateně vydal zpět ke kameni a zastavil se před ním. „A teď,“ volala na něj dívka, „si na chvíli představ, že ten kámen je lehký jako pírko, a že až se ho dotkneš, odlepí se od země tak lehce jako malý ptáček. Představuješ si to?“
„Ano,“ zavolal Tomáš.
„Až své představě uvěříš uvnitř svého srdce, sehni se, zvedni ten kámen a přines ho sem ke mně.“
Na ta slova se Tomáš sehnul, uchopil kámen do svých dlaní a s elegancí a lehkostí ho zvedl ze země. „Vidělas to?“ jásal nevěřícně cestou zpět k děvčeti.
„Tak vidíš, že nakonec je ten kámen docela malý a lehký,“ řekla dívka a dívala se na Tomáše, který se snažil ostrou hranou kamene přeseknout oka řetězu. Chvíli to trvalo, ale nakonec řetěz prasknul a dívka se mohla osvobodit.
„Děkuji ti, hrdino. A abys věděl, že si tvého činu vážím, pomůžu ti teď získat tvé housle zpět a dám ti jednu dobrou radu.“
„Jsi opravdu zvláštní,“ divil se Tomáš, „jak mi můžeš pomoci najít housle, když ani nevíš, jak vypadají a kdo mi je vzal? A tvá šance k jejich nalezení je asi tak stejně velká jako ta má.“
„Tak vidíš, když na hledání budeme dva, naše šance se zdvojnásobí. Tak půjdeme?“
„Ale já ani nevím, kdo jsi a odkud znáš mé jméno a …“
„Zadrž, prosím tě,“ zastavilo ho rázně děvče. „Jmenuji se Anna. A ráda bych ti oplatila tvou pomoc. Samozřejmě to můžeš odmítnout, na to máš plné právo. Ale snad abys vyslechl aspoň tu radu, kterou pro tebe mám. Jestli chceš vrátit spící princezně život, musíš najít živou vodu a tou princeznu pokropit.“
„Jsi čarodějka, viď že jo? Jak jinak bys mohla vědět, že chci jít vysvobodit princeznu?“
„Na to nemusím být čarodějka, abych tohle věděla. Podle tvého kroje, který máš na sobě, vidím, že nejsi zdejší. Housle sis nechal ukrást a to také ukazuje na tvou neznalost místního prostředí, jsi mladý, hodný a máš dobré srdce. Hudba ti přináší radost do života. A kdybys byl ze zdejšího Nešťastného království, tak bys mi určitě nemohl vyprávět o tom, že ti ukradli zrovna housle,  ale vyprávěl bys mi o tom, jak jsi smutný z toho, že ti ukradli třeba kosu, když si kosil louku nebo tak něco. V Nešťastném království se totiž hudba nepěstuje už pěkných pár let.“
„A co ty vlastně víš o hudbě? A odkud znáš mé jméno? A jak víš, že mám namířeno zrovna na zámek,“ vyptával se dál nedůvěřivě Tomáš.
„Já také nejsem z tohoto království a tam, odkud pocházím, je pro lidi radost a štěstí nebo i hudba vzácný dar, o který se musí dobře pečovat. Tvé jméno neznám, ale připadalo mi, že mi příliš nevěříš, když jsem tě požádala, ať se vrátíš k tomu kameni. Proto jsem tě oslovila jako Tomáše, myslela jsem tím, že jsi jako nevěřící Tomáš, ale tys to vzal doslova,“ rozesmálo se děvče. „Jinak, to že jdeš na zámek, hádám z toho, že jsi cizinec a královské město je odtud vzdáleno jen půl dne cesty a nic jiného tu široko daleko není, jen lesy a louky. A do královského města, cizince, jako jsi ty, může táhnout jen touha probudit krásnou princeznu. Toť veškerá má kouzla.“
„Takhle, když mi to vysvětlíš, to zní docela rozumě. Tvou pomoc přijímám,“ usmál se Tomáš.
„To jsem ráda. Připraven?“
„Ano. Hurá pro živou vodu.“
„Ne, ne, nejdřív najdeme tvé housle.“
 A tak slovo dalo slovo a ti dva se spolu vydali na cestu za houslemi a spící princeznou.

Blížil se už večer, když Tomáš s Annou prošli branou královského města.
„Něco bych snědl,“ zamumlal si pro sebe Tomáš.
„Máš pravdu,“ poznamenala Anna. „Podívej, tady je hostinec. Možná by pro nás pan hostinský měl i volný pokoj.“
„Určitě to ale nebude zadarmo.“
„No, to se ví, že ne,“ řekla Anna a vzala za kliku u dveří. Společně se ocitli v prostorném sále hostince, který byl plný hostů. „Podívej, tam v rohu je ještě jeden malý volný stůl, akorát pro nás dva. Co dnes asi vaří,“ zamyslela se Anna, když se spolu s Tomášem prodírala ke stolu malou těsnou uličkou sedících štamgastů a bohatých měšťanů. Jakmile ti dva usedli ke stolu, už u nich stál hostinský: „Copak to bude, chasníku?“
Ale než stihl Tomáš odpovědět, slova se ujala Anička: „Dáme si slepičí polévku, guláš s chlebem
a k pití vodu, prosím.“
„Jak je libo, mladá slečno. Hned to bude.“
„Nevím, jak ty, ale já bych si vystačil s chlebem a vodou,“ řekl nejistě Tomáš.
„Zítra vyrazíme na dalekou cestu a musíme se na ni pořádně připravit.“
„Tááák, prosím, tady to je, prvotřídní gulášek a nejlepší slepičí polévka v širém okolí,“ básnil pan hostinský, když jim servíroval jídlo a pití na stůl.
„Pěkně děkujeme,“ řekla Anička. „Měl byste pro nás volný pokoj, vážený pane hostinský, a na ráno pecen chleba?“
„Což o to, volný pokoj bych měl, ale není to zadarmo, krásná slečno,“ odpověděl laškovně hostinský.
„Tady máte dvě zlatky, snad to bude stačit,“ řekla Anička a vytáhla peníze z váčku, který měla ukrytý v záhybech bílé lněné sukně.
„To jistě bude. Moje paní vám pokoj ihned připraví. Dobrou chuť,“ řekl hostinský a odešel.
„Jsou ty peníze poctivé, Aničko?“
„Jistě, že ano. Jsi opravdu velmi nedůvěřivý. Až mě překvapuje, že tak nedůvěřivý člověk může chodit po světě křížem krážem a spoléhat se jen na to, že mu za trochu hudby lidé poskytnou jídlo, pití a střechu nad hlavou.“
„Já jen nevím, co si mám o tobě myslet. Já jsem měl většinou štěstí a narazil jsem na lidi dobré,
ale někoho tak zvláštního jako jsi ty, jsem ještě nepotkal.“
„A čím ti připadám tak zvláštní?“ podivila se Anička.
„Nevím. Jsi taková jiná.“
„Já vím, to je určitě těmi mými rozcuchanými krátkými vlasy,“ řekla a vytáhla z váčku malý stříbrný hřebínek, kterým si své neposedné vlasy ihned začala česat.
„To bych ani neřekl, ačkoliv neznám mnoho mladých dívek, které by měly vlasy tak krátké jako ty.“
„A co je na mne tedy jiné?“ zeptala se Anna a zastrčila si hřebínek zpět do koženého váčku.
„Třeba to, že jsem tě našel uprostřed hradní zříceniny, připoutanou ke kůlu jako něčí vězenkyni,
ale přitom tam nikdo jiný kromě nás dvou nebyl. Anebo tím, jak přemýšlíš – třeba to s tím kamenem. Myslet si
o něm, že je lehký a pak ho prostě a jednoduše zvednout, jen na základě toho, že věřím své myšlence o kameni, který je lehký jako pírko.“
„Uf, to se mi ulevilo. A já jsem se bála, že třeba řekneš, že jsem jiná, protože divně vypadám nebo protože se ti nezdá můj vyšívaný živůtek.“
„Musím přijít na to, jak jsi to s tím kamenem udělala,“ řekl zamyšleně Tomáš.
„Já? Vždyť já ho ani neměla v ruce,“ řekla Anička s úsměvem od ucha k uchu.
„Ale napoprvé jsem s ním nemohl vůbec pohnout. A pak…“ odmlčel se Tom.
„Moc nad tím mudruješ. Raději by ses měl pořádně najíst. Ten guláš už budeš mít studený.“
A tak se Tomáš pustil do guláše a na chvíli mezi nimi vládlo naprosté ticho, zatímco v hostinci to hučelo jako v úle.
„Vidíš támhle toho muže v koženém kabátci s kapucí na hlavě?“ promluvila po chvíli Anna.
„Kterého?“
„Druhý stůl v protějším rohu.“
Tomáš se zahleděl tím směrem a spatřil nenápadnou postavu v zelených plátěných kalhotách a koženém kabátci, která se hrbila nad svou porcí jídla a na vedlejší židli měla zavěšený záplatovaný a špinavý vak.
„A co je s ním?“
„Nepřijde ti nějak povědomí nebo trochu zvláštní?“
„Ne, ale řekl bych, že je velmi hladový, podle toho, jak rychle v něm mizí jeho porce guláše.“
„No vidíš,“ zpozorněla Anna, „to abych si pospíšila.“ Prudce se zvedla od stolu a zamířila přímo k tomu neznámému muži. Tomáš si její chování nedokázal vysvětlit a tak celou situaci jen s očekáváním nečekaného pozoroval.
„Pěkný večer, vzácný pane,“ řekla Anička, když přistoupila k cizinci.
„Brý večer,“ opáčil neochotně muž a zadíval se na toho, kdo se ho odvážil vyrušit od večeře.
Když ale spatřil Aničku, na tváři se mu objevil šibalský úsměv.
„Co po mě asi chce takhle mladé a pěkné děvče?“
„Chci s vámi uzavřít sázku,“ řekla odhodlaně a rázně Anička.
„Ty a sázku? Vždyť ty ani nemůžeš vědět, co je to se s někým o něco vsadit!“ zasmál se muž.
„Ale za zkoušku nic nedám. A vy máte aspoň jistotu, že sázku vyhrajete.“
„To máš pravdu. Dobře. Jak zní sázka?“
„Uhodnu, co máte v tom starém zaprášeném vaku.“
„Dobrá. Co chceš za to, když uhodneš?“
„Obsah toho vaku,“ řekla Anička.
„A když neuhodneš?“
„Dám vám zlatku.“
„Platí. Tak ven s tím, co mám ve svém vaku?“
Anička se pomalu sehnula k neznámému muži, který se těšil myšlenkou na předem vyhranou zlatku, aby mu mohla do ucha zašeptat odpověď. V tu chvíli zmizel cizinci úsměv ze rtů a jen na mladou dívku udiveně hleděl.
„Tak co, uhodla jsem?“ zeptala se Anna muže v kápi, kterého tak vytrhla z jeho údivu.
„Musím uznat, že jsi opravdu silný soupeř a že jsem to nečekal. Ale máš pravdu. Nevím, jak jsi to uhodla, ale je to tak. Vezmi si tedy to, co ti právem náleží.“
Anička ihned povolila hrdlo vaku a vytáhla z něj housle a smyčec. Když tohle Tomáš uviděl, srdce mu poskočilo radostí. Mezitím se Anna vrátila k jejich stolu a opět se usadila vedle Tomáše.
„Už jsi dojedl,“ zeptala se Tomáše jen tak mimochodem a položila housle se smyčcem před Tomáše na stůl.
„Já...“ nemohl ze sebe Tomáš vypravit kloudné slovo.
„Máš pravdu, taky už bych zalezla pod peřinu,“ řekla Anička, zvedla se od stolu a vydala se najít hostinskou. Tomáš, ještě v šoku, se jen nemotorně postavil, jemně vzal do ruky své housle i smyčec a následujíc Aničku, nechal se spolu s ní, zavést paní hostinskou do malého pokoje v horním patře. Pokoj se dvěma postelemi byl osvětlený jen malým plamínkem svíčky v cínovém svícnu, který stál na malé dřevěné truhlici. Jakmile za nimi paní hostinská zabouchla dveře, Tomáš spustil: „Jak jsi to dokázala? Tys opravdu našla mé housle. Moc ti děkuji, ani nevíš, jakou mám radost,“ zvolal nadšeně.
„Pst,“ okřikla ho Anička. „Nemůžeš tady jen tak vykřikovat, že máš radost, co kdyby tě někdo slyšel?“
„Promiň, já jsem zapomněl, že jsem v Nešťastném království. Ale opravdu ti moc děkuji, kdybych mohl, hned bych ti na ně zahrál.“
„Jsi moc hodný. Někdy mi na ně určitě něco zahraješ. Ale teď už bychom měli jít spát. Zabírám si postel u okna,“ odpověděla Anička a rozverně skočila do postele s nadýchanou péřovou duchnou a polštářem. Zachumlala se pod peřinu, otočila se k oknu a řekla: „ Až půjdeš spát, sfoukni, prosím, svíčku. Děkuji. Přeji ti dobrou noc, Tomáši.“
Tomáš sfoukl svíčku, ale ještě před tím pečlivě a s láskou položil své housle na malý stolek, který stál vedle jeho postele. Svlékl si kabátec a kalhoty, na sobě si nechal jen košili, a schoval se pod peřinu.
„Už spíš, Aničko?“
„Ještě ne,“ odpověděla mu tichým a klidným hlasem.
„Jak jsi věděla, že ten muž má moje housle?“
„Jen jsem se pozorně dívala kolem sebe. Povím ti to zítra, máme před sebou dlouhou cestu a na vyprávění bude spousta času. Teď už spi.“
„Ještě jednou ti moc děkuji.“
„Není zač, dobrou.“
„Dobrou,“ odpověděl Aničce Tomáš a pak spokojeně usnul.

„Aničko, vstávej,“ řekl Tomáš, když se nad ní skláněl, aby ji probudil.
„Jejda, to už je ráno?“ poznamenala Anna a zívla. „Počkej chvilku, jen se upravím a můžeme vyrazit.“ Za chvíli už oba stáli před výčepním pultem, kde pro ně byl v ranečku přichystaný pecen chleba.
„Děkujeme, pane hostinský. Směl bych vás ještě poprosit o nějaký pytel, abych si měl kam uložit své housle, a kus provazu na svázání?“
„Ale jistě, hned to bude.“ Hostinský se otočil a zmizel ve dveřích do kuchyně.
„Podívej, paní hostinská nám do ranečku přidala i pár buchet a placatku s vodou,“ řekl Tomáš.
„Jsou tu na nás moc hodní. Doufám, že aspoň jedna bude s tvarohem,“ odpověděla mlsně Anička.
„Tak tady to je,“ řekl hostinský, když se vrátil. „A kam máte vlastně namířeno?“
„Hodně daleko, pane hostinský, až do Království Vod,“ odpověděla Anna.
„Tak ať vám cesta rychle ubíhá,“ popřál jim pan hostinský, když se s nimi loučil.
Anička s Tomášem se z hostince vydali přímo za nosem. Mlčky procházeli téměř prázdným městem, až došli k řece, přes kterou vedl dřevěný most, na jehož druhém konci se vzpínala mohutná skála, na které stál krásný zámek s vysokou kulatou věží.
„Které okno asi vede do princeznina pokoje?“ zasnil se Tomáš a zastavil se uprostřed mostu.
Anička na jeho otázku nijak nereagovala a pokračovala dál v cestě. Tomášovi tedy nezbývalo nic jiného než přidat do kroku, aby ji neztratil z dohledu.
„Slíbilas mi, že mi prozradíš, jak jsi vypátrala mé housle?“ zeptal se Tomáš Anny, když ji konečně dohnal.
„To bylo prosté,“ odpověděla Anna. „Když jsem viděla zloděje, který probíhal zříceninou starého hradu, všimla jsem si, že měl na sobě zelené plátěné kalhoty, kožený kabátec s kápí a na rameni zavěšený starý vak. Samozřejmě kromě toho, že utíkal s houslemi a smyčcem v ruce. No, a když pak takový muž vstoupil do dveří hostince se starým vakem na zádech, ze kterého mu čouhala špička smyčce, dala jsem si dvě a dvě dohromady.“
„Ale já si vůbec nevšiml toho, jaké měl na sobě zloděj kalhoty, ani že do hostince vstoupil někdo, komu z vaku vyčuhuje smyčec.“
„Protože máš v hlavě jen samé nepodstatné věci a ty podstatné ti pak unikají. Když jsi pronásledoval toho lupiče, myslel jsi při tom jen na své housle, a úplně sis zapomněl prohlédnout, jak ten, kdo ti je ukradl, vypadá.
A v hospodě sis ho nemohl všimnout pro to, že si mnohem víc pozornosti věnoval myšlence o kameni, se kterým se nedá hnout.“
„Asi máš pravdu,“ řekl uznale Tomáš, když procházeli skrz tržiště.
„Měl by ses naučit soustředit se na to, co je teď a tady kolem tebe a nepřemýšlet nad tím, co bude nebo bylo.
Jak jinak se chceš pak vyhnout nástrahám života,“ poznamenala Anička zrovna, když se před nimi ocitla tlupa malých dětí.
„Podarujte nás kouskem chleba, prosím,“ řeklo jedno z malých děvčátek.
Na ta slova si Tomáš sundal z ramene ranec, a protože měl dobré srdce, ulomil kousek z chleba, který jim dala paní hostinská. Když to děti uviděly, nahrnuly se kolem něj a těsně ho obklíčily. Tomáš podal čtvrtku chleba jednomu z chlapců a řekl: „Nezapomeň se rozdělit s ostatními.“ Po těch slovech ranec zase svázal do uzlíku a hodil si ho přes rameno. Děti pěkně poděkovaly a zmizely mu z dohledu.
„Máš opravdu dobré srdce, Tomáši, ale budeš se muset ještě hodně učit.“
„Jak to myslíš?“ zeptal se Tomáš překvapeně.
„Sáhni do pravé kapsy kalhot,“ řekla Anička. Tomáš tak učinil a s údivem zjistil, že je prázdná. Pak sáhl do levé kapsy i do kapes u kabátce, ale kalafuna nikde.
„Neviděla jsi někde mou kalafunu?“
„Náhodou ano. Zrovna když ti ji jeden z těch malých hochů vytahoval z kapsy.“
„Cože? Chceš říct, že mi ji ukradl jeden z těch mrňousů?“
„Nezlob se na ně, jsou to ještě děti a neví, co činí.“
„To tedy určitě ví. Jak budu teď hrát na housle?“
„Dělají jen to, co po nich žádají jejich rodiče. Ale ty bys měl mít na paměti, že i když jsou tvé úmysly čisté, úmysly okolí takové být nemusí. A proto je dobré, když se člověk naučí jít s proudem života a nezaostává za ním ve svých myšlenkách, které ho od života oddělují. Schválně na cos myslel, než jsme potkali ty děti?“
„Poslouchal jsem, co mi říkáš a taky jsem se snažil vybavit si, co měl ten lupič houslí na sobě, ale protože jsem si nemohl vzpomenout, došel jsem k závěru, že bych ho nepoznal, ani kdyby seděl u stolu vedle mě.“
„Tak vidíš. Zase jsi zabloudil v myšlenkách. A teď ti řeknu, co jsem viděla já, když jsme procházeli tržištěm a když jsem ti sdělovala své tajemství o tom, jak jsem odhalila lupiče houslí. Jakmile jsme sem vstoupili, zaujala mne skupinka dětí, která se tísnila kolem pekaře a žadonila, aby jim dal kousek housky. Bokem ale stál jeden chlapec, který si zrovinka zastrčil jeden preclík do kapsy. Pekař si ho ale vůbec nevšiml, protože měl spoustu práce s ostatními dětmi. Ty se pak rozutekly a bylo po všem.“
„Máš prostě štěstí, že vidíš to, co je zrovna podstatné.“
„Není to ani tak o štěstí jako spíš o tom, že se snažím soustředit se na své okolí a né na myšlenky, co mi zrovna jdou hlavou. Mám prostě oči otevřené a snažím se o to, abych našla cestu, kterou mi život ukazuje. Pak bych totiž mohla zabloudit,“ řekla Anička s úsměvem. „A neboj se, tu kalafunu koupíme v sousedním království. V tomhle království stejně na housle hrát nemůžeš.“
Cesta jim ubíhala rychle. V prvním městě sousední země Anička koupila Tomášovi kalafunu, aby mohl zase hrát a dělat tak ostatním lidem radost. Šli ještě několik dní a nocí, než překročili hranice Veselého království. Lidé v království byli štědří, a tak si Tomáš hraním na housle vydělal i pár zlaťáků. Ty jim oběma pak posloužili k tomu, aby se mohli po každodenní dlouhé cestě dobře najíst a napít a zaplatit si nocleh v nějakém z místních hostinců. Někdy ale byli dny, kdy oba putovali jen hlubokými lesy a večer jim nezbylo nic jiného, než složit hlavu do mechu a pod střechu z korun stromů, kterými do lesa pronikalo stříbrné světlo měsíce. A právě taková noc je čekala i dnes.
Byla zrovna půlnoc, když Tomáše ze sna probudilo vzdálené volání: „Pojď si s námi zatančit, mládenče.“ Tomáš se posadil, protřel si oči a chvíli mu trvalo, než se ve tmě rozkoukal. Na paloučku pak spatřil skupinku krásných dlouhovlasých panen a vydal se za nimi. Byly to bludičky.
„Pojď se s námi poveselit,“ volala na Tomáše jedna z nich. Tomáš neváhal ani chvíli a dal se s krásnou bludičkou do tance. Ale po chvíli už tančil s jinou, a pak zase s další bludičkou a celý svět se s ním točil.
„Počkejte, musím si chvíli odpočinout,“ řekl zadýchaný Tomáš.
„Proč bys odpočíval? Na radovánky je málo času. Odpočineš si pak,“ odpověděla mu jedna z bludiček s vlasy tak dlouhými, že se dotýkaly trávy. A tančilo se dál.
„Musím si na chvíli odpočinout, aspoň na chvíli,“ lapal Tomáš po dechu.
„Odpočineš si později, teď se raduj společně s námi.“
„Už nemůžu… chci přestat tančit!“ křičel Tomáš z plna hrdla, ale bludičky jeho prosbu nevyslyšely. Jen se mu vysmály a dál ho hnaly dokola. Ten křik a smích ale probudil Aničku. Když spatřila Tomáše uprostřed kruhu bludiček, už se sotva držel na nohou. Anna se rychle zvedla ze země a rozběhla se k tomu prapodivnému hloučku. Snažila se skrze bludičky probojovat k Tomášovi, ale ty ji do svého kruhu nevpustily. „Co si počnu?“ řekla si pro sebe a rozeběhla se zpět ke stromu, pod kterým večer s Tomášem usnuli. Pak ze starého pytle vytáhla housle a smyčec. „Za zkoušku nic nedám,“ řekla si. Uchopila smyčec a přejela s ním přes struny houslí. Z těch se ozval tak skřípavý a nelibí zvuk, že i sova, která nocovala ve větvích stromu, se probudila a raději odlétla pryč. I bludičky na tu chvíli přerušily svůj tanec v úleku z toho podivného zvuku a Tomáš se aspoň na okamžik mohl zastavit. Uviděl Aničku, jak drží jeho housle a zakřičel na ní: „Hraj dál, Aničko.“ A z houslí se po těch slovech opět ozvaly vrzavé a kňouravé tóny. Anička se vydala zpět ke kruhu bludiček.
„Co to vyvádíš? Přestaň hrát! Chceš snad probudit celý les?“ řekla nelibě jedna z bludiček a zakrývala si uši svými dlaněmi. Ale Anna táhla smyčcem po strunách dál.
„Necháš už toho? Slyšíš?“ „Jsi snad hluchá?“ „Na tvou hudbu se nedá tančit, přestaň!“ ozývalo se z hloučku bludiček.
„Nepřestanu hrát, dokud nepropustíte toho mládence z vašeho kruhu a neodejdete tančit jinam.“
„Dobrá, dobrá. Však už je jen tvůj. Jen přestaň hrát. Nedá se to poslouchat.“ Bludičky se rozestoupily, aby Tomáš mohl vyjít z jejich kruhu.
„A odejdete?“ zeptala se důrazně bludiček Anna a neustále přitom vrzala na housle.
Bludičky se na ni ani nepodívaly, zatočily se jednou dokola a zmizely.
„No konečně! To se mi ulevilo,“ oddechla si Anna.
„Děkuji ti. Kdybych měl tančit ještě chvíli, určitě by mi obě nohy upadly.“
„Myslím, že k tomu by ani nedostaly příležitost. Vždyť tě mohly utancovat k smrti. Jak tě napadlo dát se s nimi do spolku?“
„Ani nevím, slyšel jsem volání a ony vypadaly tak nádherně.“
„Aspoň jsme si teď kvit, tys zachránil mne ze zajetí a já tebe z bludného kruhu.“
„Teď mne tak napadá, ještě jsi mi neodpověděla, kdo tě tím řetězem spoutal?“
„To není podstatné, hlavní je, že jsem na svobodě. A to díky tobě a tomu zloději, který ti ukradl housle. Kdybyste tou zříceninou neběželi a ty ses nezastavil, jakmile jsi uslyšel mé volání, byla bych v té zřícenině ještě dnes. Ale možná bych měla poděkovat hlavně tvým houslím. Kdyby totiž jich nebylo…“ řekla s úsměvem ve tváři Anička.
„Kdyby jich nebylo, nikdy bych nezjistil, že máš tak velký hudební talent,“ odpověděl jí Tomáš a smál se od ucha k uchu.
„Máš pravdu, myslím, že bludičky můj talent vůbec neumí ocenit. Aspoň, že tobě se to vrzání líbilo,“ odpověděla Anna a laškovně na Tomáše mrkla.

Další dny ubíhaly jako voda. Tomáš s Aničkou přešli hory i lesy, pole i louky, než se před nimi otevřel výhled na malé Království Vod.
„Už jsme skoro u cíle,“ řekla Anička Tomášovi. „Brzy dojdeme k prameni živé vody.“
„Jak víš, kde ho máš hledat?“
„Tohle je má země, Tomáši. Tady jsem doma,“ řekla Anička a přidala do kroku.
„Počkej na mě,“ křikl na Aničku Tomáš. „To bychom mohli navštívit tvé rodiče, jestli je to cestou. Určitě ses s nimi dlouho neviděla.“
„To bychom jistě mohli, ale zatím se budeme soustředit na náš úkol – dojít k prameni živé vody. Jestli tedy ještě chceš.“
„Chci. Ale rád bych ti něčím udělal radost, když už jsem díky tobě došel tak daleko.“
„Tak mi zahraj, prosím,“ pobídla Tomáše Anička a zaposlouchala se do libozvučné melodie, kterou Tomáš začal hrát.

K večeru došli k mohutným skalám, pod kterými se jako svíjející had vinulo koryto řeky, které obklopoval hustý les.
„Dneska už neujdu ani kousek,“ řekla Anna a znaveně si sedla na písčitou zem.
„Přespíme tady. Půjdu nasbírat trochu lesního klestí, abychom si mohli rozdělat oheň a opéci si těch pár brambor, co nám dala pani máma za to, jak jsem jim včera tak pěkně hrál.“
„A já si zatím trochu odpočinu, jestli ti to nevadí.“
Za chvíli se Tomáš vrátil s plnou náručí dřeva. „Trochu bych se napil,“ řekl.
„Počkej, podám ti čutoru s vodou,“ řekla Anna a začala rozvazovat ranec. Vzala čutoru a podala ji Tomášovi.
„Je prázdná. Naber do ní, prosím, trochu vody z řeky, já zatím rozdělám oheň.“
Anička neváhala a seběhla dolů k řece. Sklonila se nad její hladinu a čutoru ponořila do vody. Její tvář se odrážela v hladině jako v zrcadle. Ale co to? Vedle ní se objevila ještě další – mužská tvář, přísná a ostře řezaná s divokým výrazem a očima, které člověka bodnou jako dýka přímo do srdce. Anička se lekla, ztratila rovnováhu a upadla přímo do studené vody. Naštěstí řeka nebyla u břehu příliš hluboká, a tak se Anně podařilo dostat zpět na břeh.
Za Tomášem se vrátila celá promočená.
„Co se ti stalo? Copak ti nestačila koupel, kterou jsme měli včera v hostinci,“ smál se Tomáš od ucha k uchu, když Aničku uviděl.
„Nesu ti tu vodu a nesměj se mi. Je mi docela zima.“
„Děkuji a promiň. Pojď, sedni si sem k ohni a vezmi si můj kabátec, ať se zahřeješ. A teď mi pověz, jak se ti podařilo se takhle zmáčet.“
„Jen jsem se lekla a ztratila rovnováhu. Nic víc.“
„A co tě tak vylekalo?“
„Nic.“
„Nic? A z toho nic jsi spadla do vody?“ zeptal se nedůvěřivě Tomáš a měl takové tušení, že mu Anna neříká celou pravdu.
„Viděla jsem…, ale vlastně nic. Jen se mi to zdálo. Určitě se mi to zdálo.“
„Co se ti jen zdálo? Cos viděla?“
„Zahlédla jsem mužskou tvář, kterou jsem myslela, že už nikdy v životě nespatřím.“
„A čí to byla tvář?“
„Už nevím,“ odpověděla vyhýbavě Anna. „Už je to pryč. Zítra dojdeme k prameni s živou vodou.“
„A až budeme mít živou vodu, vydáme se na cestu za spící princeznou,“ řekl Tomáš a řádně si zívnul.
„Přesně tak. Jdi klidně spát. Já se tu ještě chvíli u ohně ohřeju."
„Tak dobrou noc,“ zabreptl Tomáš a tvrdě usnul.
„Dobrou noc.“ Anička ještě chvíli potichu seděla na místě. Pak se pomaloučku a zlehka zvedla, aby si zapálila suchou větev jako pochodeň a ujistila se, že Tomáš opravdu spí. Vydala se po lesní pěšině, kterou ozařoval měsíc.
Za nedlouho se před ní objevil vchod do jeskyně, u kterého bylo připraveno několik pochodní. Anička si jednu z nich vzala a zapálila ji hořící větví. Pak se jistým a nebojácným krokem vydala kamennou chodbou hlouběji do útrob jeskyně. Po krátké chvíli Anička vyšla z jeskyně ven a ocitla se přímo v zahradě královského zámku. Zahradou prošla rovnou do kaple, kde byly tajné dveře, které Aničku dovedly přímo do královské ložnice, ve které spali král s královnou.
„Maminko,“ zašeptala do ticha Anna. „Probuď se, prosím. To jsem já, Anna.“
Královna se pohnula a zamžourala do světla pochodně. Když uviděla Aničku, vyjekla úlekem i radostí zároveň. Vyskočila z postele a láskyplně objala svou dceru. To už se probudil i král, a když spatřil svou dceru, neváhal a přivinul si ji na svou královskou hruď.
„Už jsme nedoufali. Bylas tak dlouho pryč. Mysleli jsme si, že už tě nikdy nespatříme,“ řekla královna a slzy jí stékaly po tváři.
„Neplač, maminko. Jeden hodný mládenec mne vysvobodil z těch čarovných pout. Ale myslím, že ještě nejsme v bezpečí. Potřebuji tvou pomoc.“
„Pokud tě ale vysvobodil, nemá už nad tebou černokněžník žádnou moc,“ řekl král. „Už jsi v bezpečí.“
„Myslím, že se mýlíš, tatínku. Včera jsem zahlédla jeho tvář ve vodní hladině, div se mi srdce strachem nerozskočilo vejpůl. Abych byla opravdu v bezpečí, musím nejprve porazit černokněžníka, a proto jsem tady. Chci tě, maminko, poprosit o tvé čarovné byliny, které ochrání toho, kdo je nosí, proti všemu zlému.“
„Ale neměla bys raději zůstat tady s námi? Matčiny květiny tě ochrání i tady na zámku.“
„Nemohu, tatínku. Slíbila jsem Tomášovi, že ho dovedu k prameni živé vody. A taky nechci žít v neustálém strachu, že se stanu opět obětí zlého černokněžníka.“
„Kdo je Tomáš? Je to snad ten hoch, který tě osvobodil?“ zeptala se starostlivě královna.
„To teď není podstatné, maminko. Prosím, přines mi ty byliny. Musím se vrátit dřív, než začne svítat.“
„Hned jsem tady,“ řekla královna a odešla.
„Kdybys potřebovala naši pomoc, dceruško, neboj se si o ni říct. Jsme tu pro tebe a máme tě moc rádi. Ani nevíš, jakou mi to udělalo radost, vidět tě živou a zdravou,“ řekl král.
„Tady máš, Aničko, jeden váček je pro tebe a druhý pro Tomáše“ zašeptala královna a navlékla šňůru s váčkem plným sušených bylin Aničce na krk. „Jejich síla vás ochrání jen tehdy, budete-li je nosit stále při sobě.“
„Děkuji moc, maminko. Mám vás moc ráda. Jistě se zase brzy shledáme. Ale teď už se musím vrátit,“ řekla Anna a ještě naposledy, než se vydala na zpáteční cestu, své královské rodiče vroucně objala.

Ráno našel Tomáš Aničku podřimovat před dýmajícím ohništěm a vedle ní spatřil vyhaslou pochodeň. Když se Anička probudila, Tomáš už snídal krajíc suchého chleba.
„Dáš si taky?“
„Ano, děkuji.“
Tomáš ukrojil další krajíc a podal ho Anně. Přitom jeho pohled sklouzl na pochodeň, kterou měla Anička vedle sebe.
„Ani se neptej,“ řekla rázně Anna, když si všimla, jak si Tomáš pochodeň prohlíží. „Ale aspoň jsi mi připomněl, že ti chci něco dát.“ A vytáhla z kapsy Tomášova kabátce, který ještě stále měla na sobě malý kožený váček se šňůrkou. „Dej si ho na krk a pamatuj si, že ho za žádnou cenu nesmíš sundat.“
„A co to je?“ zeptal se Tomáš, když si váček navlékl na krk.
„Je to směs kouzelných bylin, které tě ochrání proti všemu zlému.“
„Dobře a můžu ještě jeden dotaz?“
„Rozhodně ne,“ řekla Anička a zasmála se. „Je čas vyrazit za pramenem živé vody. Počkám tady na tebe.“
„Myslel jsem, že půjdeme společně?“
„Jestli chceš získat živou vodu, musíš jít beze mě. Vidíš tu úzkou průrvu mezi skalními stěnami?“
řekla Anička a ukázala Tomášovi směr. „Na jejím konci je cíl tvé cesty. Hodně štěstí, Tomáši.“
„Děkuju,“ odpověděl Tomáš a vydal se směrem ke skalní trhlině. Když vstoupil dovnitř průrvy, spatřil před sebou dlouhou a úzkou pěšinu těsně obklopenou skalními stěnami. Chvílemi cesta stoupala a pak zase klesala, někde se objevila zákruta a za ní pak zase další. Tomášovi připadalo, že už musí být v samém středu skalního masivu. Zničehonic Tomáš v dáli spatřil pomalu se vzdalující shrbenou postavu a přidal do kroku. Vzápětí před sebou uviděl starého a shrbeného starce v prostých šatech, který těžce oddechoval a při chůzi se opíral o dlouhou dřevěnou hůl.
Tomáš neváhal a oslovil ho: „Dobrého dne, přeji dědečku. Kampak máte namířeno?“
„Dobrý den, mládenče,“ odpověděl mu stařec. „Jsem na cestě za královnou všech vod, abych ji poprosil o trochu vody z pramene zdraví. Už jsem starý a všude mě bolí a píchá, ale chtěl bych ještě nějaký čas pobýt na tomto světě a užít si vnoučat. A když jsem uslyšel o prameni zdraví, hned jsem se vydal na cestu.“
„Tak to máme namířeno stejným směrem, nebudete-li se zlobit, rád vás doprovodím, dědečku.“
„Budu jen rád. A copak trápí tebe, že si jdeš pro vodu z pramene zdraví?“
„Mě nic, dědečku. Zaplať pán Bůh. Já jdu pro živou vodu. Chci totiž pomoci jedné princezně a jejímu království.“
„Princezně?“ podivil se dědeček. „A k čemu ti bude ta živá voda?“
„Ta probudí princeznu z velmi hlubokého spánku a vrátí jí život, který bude šťastný a plný radosti, a stejně tak i celému jejímu království.“
„A na to si přišel sám?“
„Ne, to ne. Měl jsem, dědečku, velké štěstí. Potkal jsem jednu moc zvláštní dívku, která mi to poradila a dovedla mě až sem.“
„To máš opravdu štěstí,“ odpověděl dědeček a jeho pohled sklouzl na váček, který Tomášovi visel na krku. „To jsi také dostal od té dívky?“ zeptal se Tomáše.
„Jak to víte, dědečku?“
„Copak v tom váčku asi je, chlapče?“
„ Jsou v něm kouzelné bylinky, které mě ochrání před vším zlým.“
„To děvče musí být opravdu světa znalé, když ti dokáže tak dobře ve všem poradit a pomoci.“
„Máte pravdu, dědečku, Anička má opravdu za ušima.“
Najednou se před dvojicí objevil vodopád s mohutným proudem vody, který mizel kdesi v útrobách zemského povrchu.
„Ale co si teď počneme, synku?“ zeptal se vyplašeně stařec.
„Nevím. Anička nemluvila o žádném vodopádu. Ale co když je ten vodopád to, co hledáme, dědečku?“
„Myslíš, Tomáši?“ zeptal se stařec hlasem, který Tomáše nenechal na pochybách, že ten starý muž ví mnohem víc, než Tomášovi říká.
„Anička říkala, že tato cesta mě dovede k mému cíli. A tohle bude asi náš cíl, dál totiž cesta nevede.“
„A co když je to jen zkouška? Co když má vodopád jen odradit ty, kteří si myslí, že už našli pramen, který hledali a s další cestou už si nelámou hlavu, vezmou si vodu z vodopádu a vrátí se zase zpět.
Co když je náš cíl za tou vodní stěnou?“
„Možná máte pravdu, dědečku. Půjdeme tedy dál a projdeme skrz vodopád. Pak uvidíme, jestli je za vodopádem jen skalní stěna anebo cesta pokračuje.“
„Zkus to nejprve sám, Tomáši. Pro mě by nebylo dobré, kdybych se promočil skrz na skrz jen tak pro nic za nic. Mám chatrné zdraví a trpím na revma, ještě bych se mohl nastydnout. Ty jsi mladý, pro tebe bude proud vody z vodopádu jako osvěžení, zatímco mne by skolil k zemi.“
„Dobrá, dědečku, počkejte tu na mne,“ odpověděl Tomáš, naposledy se na starce podíval a pak se rozeběhl proti vodní stěně. Těsně před průnikem vodou zavřel oči a očekával, že za proudem padající vody narazí na skalní stěnu. Ale nakonec neucítil ani kapku vody, která by mu smáčela šat. Zastavil se a otevřel oči. Stál uprostřed kruhového atria ze skalních stěn, ze kterých vytryskávalo dvanáct malých pramínků, a jejichž voda vtékala kamsi do neznáma.
„Vítám tě, Tomáši,“ ozvalo se za jeho zády. Tomáš se otočil a spatřil před sebou krásnou ženu s dlouhými stříbrnými vlasy, které jako pramínky vody stékaly po bleděmodrých šatech až dolů k zemi.
„Kdo jsi, spanilá paní a odkud mne znáš?“
„Jsem královna Vod a ochránkyně dvanácti vzácných pramenů. Už jsem tě očekávala. Vím, že přicházíš pro trochu vody z pramene života, abys mohl vysvobodit spící princeznu a pomoci tak i lidem v jejím království. To je od tebe šlechetné, chlapče.“
„Smím tě tedy požádat o trochu živé vody, vzácná paní?“
„Smíš, Tomáši. Zde je živá voda,“ řekla královna, když odkudsi ze vzduchu vyčarovala malou lahvičku naplněnou zlatavou tekutinou.“
„Děkuji ti mnohokrát. Děkuji ti z celého svého srdce, paní,“ odpověděl Tomáš, když sáhl po lahvičce vznášející se nad zemí a strčil si ji do kapsy. Ještě jednou se na královnu podíval a už už chtěl odejít, když ho královna zastavila se slovy: „Počkej, ještě. Máš štěstí, že máš na krku váček s kouzelnými bylinkami, jinak bys byl živý odsud nevyšel. Kdo ti ho daroval?“
Tomáš se zastavil, chytil váček do ruky a odpověděl: „Ten jsem dostal od jedné dívky. Jmenuje se Anička a na cestě za tebou mi byla tou nejlepší průvodkyní. Co by se mi stalo, kdybych ten váček neměl?“
„Tak jí ode mne vyřiď srdečné pozdravy a předej jí ode mne tuto radu: Aby byla opět svobodná, musí najít vyschlý pramen a probudit ho zpět k životu.“
„Rád jí to vyřídím.“
„Kdybys neměl ten váček, při průchodu vodopádem zpět by se z tebe stala jen kapka vody, která by se vpila do hlubin země.“
„Ale proč? To se pak nikdo živý odsud nevrátí.“
„Máš pravdu, nevrátí. Vodopád chrání tyto vzácné prameny před zrakem lidí. A pokud by se někdo dostal skrz vodopád a zvěděl tajemství, která se tu nachází, nikdy by je nemohl vyzradit nikomu dalšímu, protože by se proměnil v kapku vody. Ty jsi měl štěstí, že jsi potkal právě Aničku. Měl bys jí poděkovat, protože ti zachránila život.“
„Určitě jí poděkuji. Proč vlastně o pramenech lidé nesmějí vědět, vždyť by spoustě z nich pomohly ke štěstí a zdraví?“
„Anebo některým také k penězům a moci. Je vidět, že máš o lidech velmi dobré mínění, Tomáši. Ale všichni nemají tak laskavé srdce jako ty. Někteří by raději měli prameny jen pro sebe anebo by je ostatním draze prodávali, aby se stali těmi nejbohatšími lidmi na světě. Je jen dobře, že prameny života, zdraví, lásky nebo štěstí jsou chráněny mocným kouzlem vodopádu. A teď už jdi, Anička na tebe čeká.“
„Děkuji ti, královno,“ odpověděl Tomáš a pak zmizel za mohutným proudem vodopádu. Tam na něj čekal stařec. „Tak jak jsi dopadl, chlapče? Našel jsi, cos hledal?“ zeptal se.
„Našel, dědečku. A i vy najdete. Počkejte chviličku.“ Tomáš si sundal z krku kožený váček s bylinkami a nasadil ho na krk stařečkovi.
„Už ho nebudu potřebovat, dědečku. Já svůj úkol splnil a vy byste se bez ochranného kouzla bylin nemohl vrátit zpět ke svým vnoučatům. Hodně štěstí, dědečku.“ Tomáš poklepal starce po rameni, otočil se k němu zády a samou radostí z toho, jak dobře pochodil, se rozběhl nazpět za Aničkou, aniž by si ale všiml, že ze starého a shrbeného starce se stal silný muž s přísnými a ostře řezanými rysy ve tváři, oděný do šatů černých jako havraní peří.
„Jsi hlupák, Tomáši,“ řekl ten muž zastřeným hlasem a začal se hlasitě smát. A jeho smích se nesl mezi skalními stěnami tak silně, až se i v těch nejpevnějších skalách vytvořily malé pukliny.

„Mám ji, získal jsem živou vodu,“ radostně vykřikoval Tomáš už z dálky, jakmile Aničku spatřil.
„Teď už ti nic nebrání v tom vydat se na zpáteční cestu za princeznou,“ odpověděla mu Anička
s úsměvem, když k ní Tomáš přistoupil. Pak si ale všimla, že Tomášovi na krku nevisí kouzelný váček a úsměv se jí z tváře vytratil. Nahradily jej strach a obavy. „Kde máš kožený váček, který jsem ti darovala?“ zeptala se nejistě.
„Daroval jsem ho jednomu milému stařečkovi. Potřeboval ho víc než já.“
„To je od tebe jistě šlechetné, ale říkala jsem ti, že ho nesmíš za žádnou cenu sundat. A tys mne neuposlechl,“ řekla smutně Anička. „No nic, naštěstí máme ještě jeden.“ Anička si stáhla z krku svůj váček a navlékla ho na krk Tomášovi.
„Ale ten je přeci tvůj.“
„Teď už patří tobě, ale ty mi teď svatosvatě slíbíš, že už ho nikomu nedaruješ a nesundáš ho, i kdyby to mělo stát kohokoliv život.“
„Ale to přeci nejde. Pokud by kvůli tomu váčku měl někdo přijít o život, raději ho z krku sundám.“
„A pak přijdeš o život i ty. Dokud máš ten váček na krku, nemůže se ti nic stát, ani smrt na tebe nemůže a stejně tak nad tebou nemají moc jakákoliv kouzla. Copak to nechápeš? Jestli chceš vysvobodit princeznu, musíš mi tu slíbit, že ten váček budeš mít neustále na krku.“
„Dobře. Slibuji, že za žádných okolností ho z krku nesundám.“
„Díky Bohu. A teď už mi nezbývá nic jiného, než se s tebou rozloučit a popřát ti při vysvobozování princezny hodně štěstí,“ řekla Anna. „Já už teď musím jít svou cestou.“
„Myslel jsem, že se zpátky vrátíš se mnou. Co když budu potřebovat dobrou radu nebo mi někdo opět ukradne moje housle?“
„Myslím, že už si poradíš dost dobře sám a housle si budeš hlídat jako oko v hlavě.“
„Zůstaneš tady a vrátíš se ke své rodině?“ zeptal se Aničky Tomáš.
„Teď ne. Mám před sebou ještě jeden úkol.“
„A mohl bych ti s ním pomoci? Princezna určitě ještě chvíli může spát.“
„Děkuji ti, ale to už je jen má cesta. A ta tvá vede za spící princeznou.“
„A kam vede ta tvá, smím-li se zeptat?“
„Do Pusté země.“
„Tu neznám. A co tam budeš dělat?“
„Víš ty, že jsi neuvěřitelně zvědavý?“
„Jsem, a ty zase nikdy nikomu nic neprozradíš. Ale měl bych pro tebe jednu radu, kterou jsem slýchával od mé maminky: Člověk by se nikdy neměl stydět požádat o pomoc druhého, protože jsou v životě věci, na které sám nestačí.“
„Děkuji ti za radu a teď už snad abychom se rozešli každý svou cestou.“
„Já ti radil dobře, ale ty si nedáš říct, holka jedna tvrdohlavá. Což mi připomíná, že jsem ti měl předat vzkaz od královny Vod, že máš hledat vyschlý pramen a probudit ho zpět k životu.“
„Moc ti děkuji, Tomáši. Jsem ráda, že jsem s tebou mohla zažít tohle dobrodružství a doufám,
že se ještě někdy opět shledáme,“ řekla Anička. Dala Tomášovi pusu na tvář, otočila se a vydala se po lesní pěšině směrem na jih. Tomáš ji ještě chvíli pozoroval, než mu zmizela z dohledu a nakonec mu nezbylo nic jiného, než se vydat na cestu zpět za spící princeznou.

Anna stejně tak jako Tomáš putovala ke svému cíli. Trvalo jí tři dny a tři noci než se před ní objevila úplně holá a vyschlá země. Nikde nebylo ani vidu ani slechu jakéhokoliv živáčka. Pustá země byla rozlehlá planina prázdnoty obklopená rozložitými a mohutnými skalisky, které sem tam nekonečnou rovinu křížem krážem protínaly. Celé dny tam jen pálilo slunce a spalovalo všechno živé svým nekonečným žárem. Jakmile se Anička dotkla svou nohou rozpálené země, polilo ji horko. Jak najít vyschlý pramen, když vše kolem ní je zpustlé suchem. Ze které praskliny v zemi či ve skále kdysi vytékala voda? Už byla na cestě skoro celý den a pomalu se schylovalo k večeru. Její hrdlo bylo vyschlé stejně jako okolní zem. A vypadalo to, že ani noc její žízeň neuhasí. I přesto se ale Anička nevzdala a našla si místo ve stínu pod skalním převisem, kde nebylo takové horko, aby tam mohla do rána přenocovat. Ráno, když se Anna probudila, ji její tělo přímo trýznilo myšlenkami na kapku vody. Ale v Pusté zemi nebylo po vodě ani památek. Anna putovala dál. Najednou se před Aničkou vztyčila mohutná skála, ve které byla malá prasklina s kamenným chrličem, který se skláněl směrem k zemi, na které byla nízká kamenná půlkruhová hráz, která ohraničovala malé kamenné koryto. Že by vyschlý pramen? Anička přistoupila blíž, aby si místo mohla lépe prohlédnout. A pod kamenným chrličem uviděla nápis, ve kterém stálo: Ten, kdo svým srdcem umí proměnit tóny v hudbu života, stejně jako déšť oživí vyprahlou zemi, nalezne to, co zůstává ve skále všem skryto. Anička se zarazila
a znaveně usedla na nízkou kamennou zídku. Bylo jí jasné, že život vyschlému prameni vrátí jen ten, kdo umí sdílet hudbu skrze své srdce. Aničku napadlo, že by mohla zkusit něco zazpívat, ale když otevřela ústa, z vyschlého hrdla nevyšel ani hlásek. Bylo velké horko a kameny, na kterých Anička seděla i sama skála sálaly teplo jako pořádně roztopená kamna. Anička měla ukrutnou žízeň a horkem i únavou už skoro omdlévala. V tu chvíli se před ní ale objevila postava muže v černém plášti s přísnou a ostře řezanou tváří, která se na ni posměšně a zároveň vítězoslavně ušklíbala.
„Myslela sis, že nade mnou zvítězíš?“ zeptal se muž. Anna s sebou polekaně trhla a přitiskla se ke skále, jako by snad v její náruči čekala jistou záchranu.
„Kdybys zůstala na hradě a stala se mou ženou, nemusela bys teď umírat žízní. Je to ale ironie…“ odmlčel se černokněžník, „dcera královny Vod, budoucí strážkyně pramenů života, lásky i zdraví, v mé zemi vyschne stejně jako tento pramen,“ pokračoval černokněžník a nakonec se hlasitě zasmál.
„Nikdy se nestanu tvou ženou. Já ani žádná jiná princezna!“ odpověděla statečně Anna.
„To se ještě uvidí. Schválně, co budeš říkat zítra ráno, kdy tě tvá mysl bude mučit myšlenkou na jedinou kapku vody, která by mohla svlažit tvé rty. Jsi člověk a bez vody nemůžeš žít. Zítra, přesně v pravé poledne, se vrátím pro odpověď, zda li se staneš mou ženou.“
„Raději zemřu, než abych svou zem a její vzácné prameny dala do rukou tak zlého tvora jako jsi ty.“
„Lidé se smrti bojí a i ty se budeš bát, až na tebe bude vztahovat svou ruku. A jestli si myslíš, že ti snad pomůže ten tvůj mládenec, jehož ochotu bych nazval hloupostí a jeho dobré srdce přímo hazardem se životem, tak jsi na omylu. Ten je právě na cestě za princeznou z Nešťastného království a na tebe už jistě zapomněl.“
„Mýlíš se, černokněžníku. To já jsem Tomáše navedla k vysvobození princezny Laury. Abych aspoň ji zachránila před tvou mocí. A já sama jsem se vydala na cestu do tvé země, abych mohla najít vyschlý pramen a vrátit mu jeho sílu. A tebe tak připravit o tu tvou.“
„Nemyslel jsem si, že jsi tak hloupá, princezno Anno. Do tohoto pramene už se voda nikdy nenavrátí, to mi věř. Ale budeš mít dost času na to, abys ho vrátila zpět k životu. Možná by ti mohla dát radu tvoje královská prabába, když teď stráží prameny. Ta jistě ví, jak vodu navrátit. Určitě ti před cestou poskytla dobrou radu nebo snad ne?“ zasmál se černokněžník a hleděl na Annu s divým výrazem ve tváři. Anička si v duchu vzpomněla na radu o vyschlém prameni, kterou jí její babička vzkázala po Tomášovi.
„Rada k ničemu, co?!“ smál se černokněžník jako šílenec. „Myslím, že si s tebou i s tou tvou vodní famílií užiju ještě spoustu legrace.“ Černokněžník se ušklíbl a začal zaříkávat. Náhle Aničku ke skále poutaly těžké okovy rozpálené od slunce. „Zítra si přijdu pro odpověď, má vyvolená,“ řekl a zmizel. Anička se schoulila u skály a plakala. Její slzy se ale vypařily ještě dřív, než jí vůbec mohli stéct po tváři.

Zpáteční cesta Tomášovi uběhla mnohem rychleji a než se nadál, ocitl se v Nešťastném království uprostřed nádvoří královského zámku. Chvíli tam jen osamoceně stál a s velkým zaujetím si prohlížel umělecké náměty maleb, které zdobily zámecké zdi. Proto si ani nevšiml malého a honosně oděného človíčka, který se mu za jeho zády objevil.
„Ehm, ehm, co tady pohledáváš, vandrovníku?“ zeptal se ho muž. Tomáš s sebou polekaně škubl a otočil se za tím neznámým hlasem, který mezitím pokračoval ve svém monologu. „Copak nemáš ničeho na práci? Jak ses sem vůbec dostal, kdo tě vpustil?“ zeptal se ten malý muž přísně.
„Omlouvám se, vzácný pane, že jsem sem přišel neohlášen, ale byl bych velice rád, kdybyste mne dovedl do princezniny komnaty, abych ji mohl probudit z hlubokého spánku.“
„Ty drzoune, jeden,“ rozkřikl se na Tomáše muž. „Co si o sobě vlastně myslíš? Máš snad dojem, že přivandrovalce, jako jsi ty, bych vpustil do princezniny komnaty? Koukni se na sebe, jak vypadáš. Šaty máš špinavé až hanba.“
„Myslím, že byste neměl soudit člověka podle toho, jak vypadá, ale podle jeho slov a činů. Přišel jsem vysvobodit princeznu,“ řekl Tomáš sebejistě. „Ale jestli o její vysvobození nemáte žádný zájem, nebudu se vnucovat. Mou nabídku jste slyšel a vás král potrestá za to, že jste do zámku nevpustil člověka, který je jedinou princezninou záchranou.“
„Jsi opravdu drzý, mládenče. Ale na druhou stranu… já nikdy nezaplatím tak vysokou cenu za to, že jsem do zámku vpustil takového pobudu, jako ty, pokud se ti princeznu nepodaří probudit.“
„Jak to myslíte?“ zeptal se Tomáš a strach mu stáhl hrdlo.
„Copak ty nevíš, že když princeznu neprobudíš, budeš další ráno o hlavu kratší?“
Tomáš jen chvíli mlčky stál, hleděl do tváře malému mužíkovi a přemýšlel, jak se má zachovat. Co když živá voda princeznu neprobudí a on přijde o svůj život? Pak si ale vzpomněl na slova, která mu řekla Anička: Dokud máš ten váček na krku, nemůže se ti nic stát, ani smrt na tebe nemůže a stejně tak nad tebou nemají moc jakákoliv kouzla.
„Došla ti řeč, mladíku, co?“
„Zaveď mě za princeznou,“ řekl Tomáš rozhodným a pevným hlasem. Malý mužíček zůstal na chvíli stát jako přibytý, ale nakonec se jen ušklíbl a gestem Tomáše pobídl, aby se šel za ním. Pak se otočil a zamumlal si pod vousy: „Každý je sám strůjcem svého osudu.“ Provedl Tomáše spoustou zámeckých chodeb a místností, než se spolu zastavili před velkými dubovými dveřmi se zdobným kováním na prahu princeznina pokoje, který hlídali dva strážní.
„Můžeš vstoupit, princezna spí uvnitř. Ale pokud se ti princeznu nepodaří probudit, nemysli si, že se ti podaří vyklouznout ven bez trestu. Tak jdi. Počkám tady na tebe.“
Tomáš se narovnal a neohroženě vzal za kliku u dveří. Náhle se ocitl ve středně velké místnosti s dřevěným kazetovým stropem a stěnami s modrými tapetami s rostlinnými dekory ve zlaté barvě. Naproti dveřím byla dvě velká okna s těžkými brokátovými závěsy a před nimi stála velká mohutná postel s nebesy, na které ležela krásná princezna s dlouhými zlatými vlasy. Tomáš k princezně přistoupil blíž, vytáhl ze svého rance lahvičku s živou vodou, nalil si trochu do dlaně a princeznu s ní pokropil. Postupně se princezně do tváří začala vracet barva a víčka se jí začala jemně chvět.
Za chvíli pomalu otevřela oči a spatřila nad sebou Tomáše.
„Kdo jsi?“ zeptala se princezna. „A kdo tě vpustil do mého pokoje?“
„Jsem Tomáš a přišel jsem vás vysvobodit.“
„Vysvobodit?“ podivila se princezna.
„Celých dvacet let jste spala hlubokým spánkem a celé vaše království bylo zahaleno do smutku. Lidé se nesměli radovat, protože jejich princezna byla jako bez života. Král i královna z toho byli velmi smutní a v celém království zakázali i tu nejmenší špetku radosti a veselí. A tak jsem se rozhodl, že tvé království i tebe vysvobodím.“
„Ach, spala jsem tak dlouho. Musím ihned vidět své královské rodiče, jistě se starostí souží.“
Po těch slovech princezna vyskočila z postele a rozeběhla se z pokoje ven. U dveří srazila královského rádce, který málem omdlel, když princeznu uviděl živou a zdravou. Tomáš princeznu následoval.
„Maminko, tatínku,“ křičela radostně princezna, když přiběhla do trůnního sálu, který byl plný dvořanů v čele s králem a královnou. Najednou celý sál ztichl. Král i královna nejprve strnuli, ale pak samou radostí vyskočili z královského trůnu a rozeběhli se princezně naproti. Chvíli se všichni radostně vítali a objímali.
„Tohle je Tomáš, můj zachránce,“ řekla princezna a ukázala na Tomáše, který stál opodál.
„Jsi statečný hoch a zasloužíš si odměnu,“ pravil hrdě král. „Po právu ti náleží královská koruna a princezna se stane tvojí ženou.“
Tomáš se uklonil a nevěděl, co má králi odpovědět.
„Jsem jen obyčejný chasník, pane králi. Cestuji celé dny po tom širém světě a rozdávám lidem radost skrze svou hru na housle. Nic mi nechybí a jsem šťastný. Moc si vážím vaší nabídky, ale nechci být králem. Pokud byste mi ale mohl splnit mé přání, aby se lidé ve vašem království mohli opět radovat a veselit stejně jako tomu bylo dřív, byl bych moc rád. A pokud byste dovolil, rád bych vám všem teď zahrál na housle.“
„Nu dobrá, chlapče. Máš mé slovo, že opět vyhlásím, že se lidé v našem království se budou moci zase svobodně radovat. A teď nám, prosím, můžeš něco zahrát.“
Jakmile král větu dořekl, objevil se vedle Tomáše černokněžník. Všechny v sále zachvátil strach.
„Dobrého dne přeji vespolek,“ řekl černokněžník posměšně a pokračoval, „koukám, že se našel někdo, kdo zlomil mé kouzlo a osvobodil tě, princezno Lauro. To abych ti popřál ke královské svatbě všechno nejlepší.“
„Nad mou dcerou už nemáš žádnou moc,“ řekl odvážně král. „Jak to, že se ještě opovažuješ vstoupit do mého království?“
„Neboj se králi, tvou dceru už nechci za ženu. Jen ať si vezme toho hlupáka, který pro své dobré srdce ohrožuje celé tvé království mnohem více než já. Věz králi, že svěřit mu život tvé vlastní dcery, je velká chyba a možná ještě jednou budeš litovat, že jsi ji raději nedal za manželku mně.“
„Budu princeznin život chránit jako svůj vlastní,“ pravil rozhodně Tomáš.
„Stejně tak jako jsi chtěl ochránit život starého dědečka, kterému jsi daroval svůj váček s kouzelnými bylinkami?“
„Jak tohle víte?“
„Co myslíš, hlupáku?“ odpověděl černokněžník a vytáhl z kapsy malý kožený váček, na který Tomáš zůstal překvapeně hledět. „Jak se k němu dostal?“, ptal se Tomáš sám sebe. Černokněžník váček s potutelným úsměvem strčil opět do kapsy a pokračoval dál ve své řeči. „Nezbývá mi tedy nic jiného, než tobě, princezno, a tvému nastávajícímu popřát hodně štěstí. Rád bych vás pozval do Pusté země i na svou svatbu, ale obávám se, že už byste se nestihli dostavit, protože Pustá země je daleko a má svatba se bude konat již zítra.“ A s těmi slovy černokněžník zase zmizel. Tomáš v tu chvíli úplně zapomněl na to, že právě před chvíli vysvobodil princeznu Lauru, a usilovně přemýšlel nad tím, jak se k černokněžníkovi mohl dostat jeho váček s kouzelnými bylinami, a kam, že se to Anička chtěla vydat, a koho, že si to bude černokněžník brát za manželku. Z jeho myšlenek ho ale vytrhla králova slova.
„Myslím, chlapče, že je čas, abychom se konečně rozptýlili tvou hudbou. Zahraj tedy, prosím. A kdyby sis přeci jen chtěl vzít Lauru za ženu, nebudu ti stát v cestě.“
Tomáš vytáhl ze starého pytle housle a smyčec a začal hrát. Jeho hudba postupně dolehla ke každému v sále a jejich srdcím. Lidé se začali usmívat, někteří tančili a jiní se radovali, a všichni byli šťastní tak moc, že dokonce zapomněli i na černokněžníka. Tomáš ale nezapomněl. Dokonce měl neblahý pocit, že Aničku vystavil nebezpečí, když mu darovala svůj kouzelný váček. Když Tomáš dohrál, všichni v sále mu dlouho a nadšeně tleskali. A každý z nich žadonil a prosil o další a další skladbu. Ale Tomáš housle i smyčec odložil zpět do svého plátěného vaku.
„Děkuji vám vaše veličenstvo za vlídné přijetí. Teď ale musím napravit to, co jsem pokazil a pomoci někomu, kdo je možná právě teď v nebezpečí.“
„My ti také děkujeme,“ řekl král.
„I já ti děkuji,“ pravila princezna Laura a přistoupila k Tomášovi, aby mu předala svůj prsten.
„Vezmi si ho,“ řekla. „Má čarovnou moc. Stačí, když prstenem otočíš a pomyslíš na toho, s kým bys chtěl být.“
„Děkuji vám z celého srdce, princezno a přeji vám do života už jen samou radost a štěstí.“
Tomáš si princeznin prsten navlékl na prst, pomyslel na Aničku, otočil prstenem a zmizel všem dvořanům, princezně, králi i královně přímo před očima. Hned na to se ocitl pod žárem horkého letního slunce, jenž zářilo tak moc, že Tomášovi chvíli trvalo, než jeho oči přivykly ostrému světlu. Rozhlédl se kolem sebe a uviděl všude jen rozpálené skály, které vyrůstaly z vyprahlé země. Pod jednou ze skal spatřil schoulenou lidskou postavu a vydal se tím směrem. Když už byl jen pár metrů od svého cíle, poznal, že pod tou mohutnou a pevnou skalou leží Anička. Když k ní přistoupil, zjistil, že spí a je ke skále připoutána těžkými kovovými řetězy.
„Aničko,“ zašeptal Tomáš. Ale Anička se ani trochu nepohnula. Tomášovi se sevřelo srdce. Co když se už Anička neprobudí.
„Aničko,“ řekl ještě jednou o něco hlasitěji a přitom s ní jemně zacloumal. Ale ani teď Anička nezareagovala. Pak si Tomáš vzpomněl, že v ranci má ještě lahvičku se zbytkem živé vody. Vytáhl ji ven a přiložil hrdlo lahvičky Aničce k ústům, aby jí voda mohla svlažit rty. Jakmile se tak stalo, víčka se Aničce zachvěla a ona otevřela oči.
„To jsem rád, že ses probudila, Aničko.“
„Tomáši, kde se tady bereš?“ vypravila ze sebe ztěžka Anna, protože její hrdlo bylo vyschlé a její hlas se sotva dral ven.
„To teď není důležité. Mám tu ještě trochu živé vody, napij se.“ A Tomáš přiložil lahvičku s živou vodou Aničce k ústům, aby se osvěžila posledním párem kapek.
„Děkuji ti, Tomáši,“ řekla Anna a vypadala už o něco lépe. „Jsem moc ráda, že tě vidím, ale měl bys raději jít, než se ti stane něco zlého.“
„Co by se mi mělo stát? Mám přeci tvůj kouzelný váček s bylinami, tudíž mi nehrozí žádné nebezpečí. Teď tě hlavně musím odsud nějak dostat. Počkej, najdu nějaký ostrý kámen, abych mohl přeseknout oka toho řetězu,“ řekl Tomáš a začal se kolem sebe rozhlížet, zda neuvidí kámen s ostrou hranou. Ale kde nic tu nic, jen mohutné skály.
„Jsi moc hodný, Tomáši, ale tentokrát mi již není pomoci,“ odpověděla Anna. „Teď už kouzlo řetězu nepůjde zlomit tak lehce.“
„Co mám tedy dělat?“ zeptal se Aničky Tomáš.
„Jdi a zachraň se. V této zemi je všechno živé odsouzeno k zániku, nikde tu není ani kapka vody a jediný pramen, který vytékal z téhle skály, je vyschlý a život mu dokáže navrátit jen hudba, která vychází ze srdce.“
„Bez tebe nikam nepůjdu, Aničko.“ Tomáš se na chvíli zahleděl na skalní stěnu, kde spatřil nápis. Na chvíli se zamyslel, pak ze svého rance vytáhl své housle, smyčec a začal hrát. Ale s prvními tóny, které Tomášovi housle vydaly, se tu zjevil zlý černokněžník.
„Ty malý zemský červe, jak se opovažuješ, plést se mi do cesty?“
Když Tomáš uslyšel známý hlas, přestal hrát a zadíval se na černokněžníka. „Tobě se snad má hudba nelíbí, pane?“
„Tvá hudba je mi ukradená a beztak ji k smrti nenávidím. Už jednou jsem se nad tebou slitoval, ale podruhé už s tebou mít žádné slitování nebudu. Kdyby sis vzal za ženu princeznu Lauru, mohl by sis dál žít ten svůj bezcenný lidský život a šmidlat si na ty housle třeba od rána do večera. Ale protože ses nespokojil s tím, jakou jsem ti učinil laskavost, ale naopak mne chceš připravit i o mou další kořist a ještě k tomu o mou budoucí nevěstu, trestu neunikneš.“ Pak černokněžník vyslovil své zaříkání: „Svolávám vás síly temné, ať se po té duši lidské slehne země.“ Pak se černokněžník vítězoslavně zasmál, ale po chvíli se zarazil. „Jak to, že jsi ještě tady?“ podivoval se černokněžník. Měl jsi zmizet z povrchu zemského." A tak se černokněžník pustil do zaříkání znovu: „Svolávám vás síly temné, ať se po té duši lidské slehne země.“ Ale opět se nic nestalo. Tomáš před ním stál živý a zdravý. „Čí kouzlo tě ochraňuje?“ zeptal se černokněžník a kypěl vzteky.
„Chrání mne kouzlo bylin.“
„To není možné,“ rozčílil se černokněžník. „Sám si mi daroval svůj váček s kouzelnými bylinami.“
„Mýlíte se, ten jsem daroval hodnému stařečkovi,“ odpověděl Tomáš tak, jako kdyby nevěděl, že svůj váček daroval právě černokněžníkovi.
„Ach, jaký jsi hlupák,“ řekl černokněžník a začal se smát, až se za břicho popadal. „Tak hloupého člověka, jako jsi ty, jsem snad ještě nikdy neviděl.“
„To se teprve uvidí, kdo z nás dvou je větší hlupák,“ řekl Tomáš, dal si housle pod bradu a začal hrát. Černokněžník se v tu ránu začal svíjet a kroutit jako had. Dlaně měl přitisknuté k uším, bědoval a prosil Tomáše, ať přestane hrát.
„Přestanu, černokněžníku, jen když propustíš Aničku ze své moci a už nikdy jí cestu nezkřížíš.“
„Dobrá, dobrá, máš mé slovo. Ale už přestaň hrát a odlož své housle stranou.“
Tomáš smýknul smyčcem naposledy po strunách a pak hudba utichla. Černokněžník se ještě choulil do klubíčka a zároveň se potutelně usmíval. Pak se narovnal a začal se smát z plna hrdla. Anička to až do teď vše jen tiše sledovala. Ale bylo jí jasné, že jestli Tomáš housle odloží, pozbudou jedinou věc, ze které má černokněžník strach.
„Nesmíš dát housle z ruky,“ vykřikla Anna. A černokněžníkova pozornost se obrátila k ní.
„Ale ale nevěstinko moje, myslíš si snad, že nade mnou vyhrajete? Možná bych tě měl raději proměnit v zrnko písku nebo kus kamene a někam tě prozatím ukrýt, než to tady s mládenečkem vyřídím.“ Jen to černokněžník dořekl, započal své zaříkání: „Svolávám vás síly…“
V tu ránu ale Tomáš přiskočil k Aničce, sundal si z krku váček s kouzelnými bylinami a navlékl ho na krk Anně. Takže černokněžníkovo kouzlo nemělo na Aničku pražádného účinku. A než se černokněžník z toho všeho vzpamatoval, popadl Tomáš housle, zavřel oči a začal hrát tuze krásnou melodii, která hladila po duši i po srdci, každého, kdo ji jen uslyšel. Jen černokněžník se při těch tónech svíjel jako v mukách a v jeho obličeji se střídaly prapodivné grimasy, protože nemohl zvuk houslí ani vystát. Tomáš ale nepřestával hrát. Tu najednou cosi ve skále luplo a z kamenného chrliče začala vytékat kapku po kapce voda do kamenného koryta, pak se kapky spojily v tenký pramínek a nakonec v pramen, který rychle naplnil kamenné koryto až po okraj. Voda pak začala stékat po nízké kamenné stěně koryta a po zemi se za chvíli vinuly tenké pramínky, které svlažovaly vyprahlou půdu. Jeden z pramínků pak dotekl až k samotnému černokněžníkovi, a když se ho voda z pramene dotkla, černokněžník se během chvilky vypařil jako pára nad hrncem a zmizel nadobro z tohoto světa. Silné železné okovy, které Aničku poutaly ke skále, praskly a do Pusté země se opět vrátila voda a s ní i život.
„Tak to byla ta nejkrásnější melodie, jakou jsem kdy slyšela,“ řekla Anička, již plná síly a života,
když Tomáš dohrál.
„To protože pocházela z hloubi mého srdce a z lásky, kterou k tobě chovám, Aničko,“ odpověděl Tomáš. Zadíval se jí dlouze do očí a pak jí něžně políbil na rty. Potom spolu ruku v ruce odešli z Pusté země do Království Vod, kde Anička Tomáše představila svým královským rodičům. Společně pak Tomášovi vyprávěli o tom, jak do jejich království jednoho dne přišel zlý černokněžník a žádal ruku jejich dcery Aničky, aby později mohl získat moc nad kouzelnými prameny a využít je ve svůj prospěch. To ale král s královnou odmítli a tak černokněžník uvěznil Aničku na opuštěném hradě, kde se s ní Tomáš poprvé setkal. Oba královští rodičové byli tuze šťastní, že se jim dcera vrátila domů živá a zdravá a ještě si s sebou přivedla hodného a statečného ženicha. Za pár dní byla svatba,
na které se všichni radovali a stejně tak ještě i dlouho potom. Tomáš se nakonec stal králem a s Aničkou měli kupu dětí. Ale i přesto, že měl Tomáš spoustu královských povinností, nikdy nezapomněl na své housle a nikdy je nenechal příliš dlouho zahálet. Rád totiž chodil po svém království, bavil se s lidmi a hrál jim pro radost. A jeho srdce se radovalo spolu s nimi.