Většina tvůrčích lidí má v sobě jakousi úctu k poctivé a krásné práci, řemeslné zručnosti a umění našich předchůdců. Pečlivě a často i s lupou v ruce prohlížíme a zkoumáme, jak že to vlastně tenkrát udělali, že ta krása vydržela dodnes...

Ještě neumíme cestovat časem, abychom se zeptali těch, kteří tu už nejsou, a proto si často schováváme kousíčky starých věcí, tu po prababičce, po rodičích, od sousedky. Takto samy a zcela přirozeně vznikají „sbírky“, které nikdo nesbíral, kupí se celé krabice fragmentů a materiálů, které možná ještě jednou půjdou použít. Tvůrčí člověk nic z toho nevyhodí, protože ví, že nápad přijde…

Jakýmsi staronovým trendem dneška se stává šetrnost. Ruku na srdce – nic nového pod sluncem – celé generace před námi prostě šetrné být musely, protože neměly peněz nazbyt.
My však žijeme už desítky let v míru a vlastně i v blahobytu a konečně nám došlo, že přílišným konzumismem a plýtváním podřezáváme jen vlastní větev pod sebou. Recyklovat cokoli je dnes spíše módou, přesto pro některé z nás je to přirozeností celého života.

 


...z ubrusu ušít dárkové sáčky...


...nebo deku ze samých zbytků látek, na níž srdíčka jsou ručně šitá a kde smyslem byla cesta a ruční relaxační šití...

Páááni, to je kousíčků, to je trpělivosti…

Připomnělo mi to příběh o podobné ručně šité dece, do níž babička kdysi zašila svoje našetřené peníze. Vnučka, která deku zdědila už potrhanou, ale rozhodla se ji zachovat a opravit, ty nalezené úspory pak objevila a jí v pravou chvíli zachránily existenci.
Známé jsou i příběhy z války a útěků před, při i po ní; tehdy zašívali lidé ledasco do lecčehož, aby přežili a nepřišli o všechen svůj majetek.

Přirozeně se z nápadu hned rozběhla diskuse:

... občas při šití oblečení pro své nejbližší zašiju vzkaz zdraví a štěstí na nějaké zcela nepřístupné místo mezi vrstvy a šiju to či vyšívám s myšlením a energií pro toho, komu bude věc patřit....

... v knížce Loutkář z Krakova se dočtete o panence, která šije šaty a do každých zašije nějaké přání…

... znám film o ženě, která, když onemocněla, svým dětem ušila vzpomínkové deky – zašila do nich batolecí oblečky, různé vzkazy, suvenýry z dovolených, fotografie

... vlastně si mnohdy ani neuvědomujeme, co všechno můžeme zdědit – dokud to nepocítíme na vlastním zdraví. Moudří říkají, že teprve po čtyřicítce zjistíme, co jsme doopravdy po rodičích „zdědili“ – tedy ve smyslu zdraví a genetiky – s tím lze jen souhlasit. Jak roky přibývají, tak i tato naše „podivná dědictví“ o sobě dávají vědět a je na nás, jak s nimi naložíme...

... mám odložené sukýnky, když byla dcera maličká a dnes bych jí z toho mohla něco vyrobit, když se pomalu chystá se odstěhovat...

... mám schovaných i pár kousků po své babi.…

... akorát mě teď napadlo, že když tam bude kousíček „po někom“ blízkém, tak bude výrobek asi srdeční záležitost a já ho nebudu chtít prodat...

...ale já na to potřebuji víc času, než to vymyslím… :-D

* * *

Nechtěly jsme šít patchwork, přestože právě ten je nejznámější „zbytkovou“ technikou. Vznikal vlastně na více místech světa současně - vždy s potřebou využít drahý textil do posledního kousku; našel se dokonce i v hrobkách starého Egypta. Amerika mu dala řád, hlubší smysl v různých vzorech a po válce jej zpopularizovala v celém světě.

Rozhodly jsme se prostě pro NOVÝ výrobek s použitím a zakomponováním nějakého STARÉHO kousku z minulosti, tedy něčeho viditelně letitého.
Nehodláme vydat všanc rodinné stříbro, jen vtipně a důstojně zakomponovat fragment minulosti do úplně nového výrobku, který bude dál sloužit budoucím uživatelům. Použít jej třeba i trochu netradičně a vytvořit tak vzkaz – poselství z minulosti do budoucnosti; zprávu o tom, že poctivá práce a láskyplná myšlenka se neztratí ani napříč generacemi. To už stojí za tu práci, že?

S chutí jsme se pustily do hledání, vybírání, stříhání a skládání, a nacházely jsme opravdové poklady, jen pro představu :


...krabičku od pudru z roku 1940,

 


...nekonečné sbírky knoflíků,

 


...bižuterii z dob, kdy ženám stačila ke zkrášlení jedna brož a jediná rtěnka pro sváteční chvíle, pečlivě uschovaná v dóze s pohnutým osudem člověka, jenž se nevrátil z války...

 


...košíčky a kabelky nejrůznějších tvarů, materiálů a stáří,

 


...kdysi luxusní kousky z dnes neexistujících věhlasných továren,

 


...větší i malé zbytečky látek,

 


...i stařičké znovuzrozené brýle po učiteli hudby...

 

Možná jsme se na chvilku v těch objevitelských ponorech i ztratily a chvíli váhaly, zda do toho pokladu opravdu střihnout...:-D

 

Přece podle barevné palety  jsme se rády pustily do tvorby...

image
(foto: Pinterest, archiv autorky)

... a také do energetického čištění, abychom se starým kouskem nepředávaly nic nežádoucího.

Při recyklaci se totiž často zapomíná, že emoce, otištěné ve věcech, které už někdo používal, nemusejí být vždy jen laskavé. Vždyť stopy bolestí, nemocí či jinak silných emocí si na sebe určitě nikdo nechce obléci!
Proto jsme všechny nejdříve prošly základním, leč velmi důležitým kurzem energetické hygieny a naučily se celou řadu způsobů, jak očistit stopy emočních zátěží z různých předmětů.

Kromě důkladného praní a omývání tak přišly na řadu i další, často velmi speciální techniky očisty, vhodné pro ten který materiál. Emoce odvanuly, laskavé vzpomínky zůstaly.

 

 

Každý náš vyrobený kousek má svůj příběh a o obojí se teď s vámi chceme podělit:

 

 

 Eva etomatelier2 nejprve ušila ošatku na chleba: „Vyměnili jsme byt v Praze za starou chalupu a s ní koupili i množství pokladů z dob minulých, trakař a jiné drobné skvosty, u kterých se dá nádherně zasnít a na chvilku vnímat tu krásnou prvorepublikovou dobu, vymýšlet si příběhy, které by možná mohly být o předchozím majiteli i pravdivé. Mezi poklady jem našla i kovový emblém se svatým Kryštofem. Pečlivě jsem jej vyčistila a přišila na chlebovník.“

 „Po babičce i mamince mám velké množství knoflíků - ty se nevyhazovaly z odloženého oděvu, ale pečlivě odložily pro případné další použití. Na lososový svačinovník jsem použila pravý perleťový, tj. není jen poperleťovaný. Na šedý svačinovník jsem našila nevšední poloprůhledný knoflík se zajímavou strukturou.“

 

 

 

Tereza Muzikanti sobě  ušila plátěnou tašku: „Z pozůstalosti po babičce mého přítele jsem získala velké množství rozešitého i hotového oblečení, zbytků látek a trošku další drobné galanterie. Jsem za toto dědictví moc vděčná a vždy mám radost, když něco z něj mohu dále využít. Nejčastěji čerpám z drobných kousků pravého modrotisku, které byly mezi zbytky látek také.  A tato taška? Její přední strana z látky se starověkými nástroji je ušitá ze zad nedošité halenky. Střihem ani velikostí by halenka mně ani nikomu v mém okolí neseděla... v podobě tašky ale látka může žít dalším životem.“

 

 

 

Tereza teruber  také ušila plátěnou tašku, třeba na pletení: „Zkouším všechny techniky, co mi přijdou pod ruku a postupně se mi vše v pravý čas vrací zpět a propojuje v jeden celek. Před pár lety kolega v práci vyklízel po mamince byt, dali jsme se do řeči a najednou jsem měla hromadu popsaných a pečlivě roztříděných krabic se vším možným; maminka měla ráda ruční práce a jako bonus jsem dostala pletací stroj (na ten se bohužel stále jen chystám). Zde jsem použila knoflíky a kousek krajky pro projení s minulostí.“

 

 

 Anička Hanna.H vytvořila dva náhrdelníky s krajkou: „Babičku, jakou jsem měla já, by chtěl mít určitě každý. Byla to taková ta pravá babička, která na nás vnoučata měla čas a vždycky vyslechla naše přání, stesky... a taky byla hodně šikovná a praktická. Uměla šít, vyšívat, plést, malovat, zdobit kraslice, modelovat velikonoční figurky z vizovického těsta. Sbírala bylinky nejen na čaj a mastičky, ale po jejich usušení z nich dělala i krásné obrázky. Hodně jsem se toho od ní naučila a častokrát na ni vzpomínám s láskou a vděčností v srdci. A i krajka, která zdobí tento náhrdelník, kdysi bydlela v kouzelném šuplíku, ve kterém měla babička šicí potřeby. Tento náhrdelník je proto takové spojení Minulosti s Budoucností. Připomínka toho, že i staré věci mohou s trochou šikovnosti krášlit věci nové...“

 

 

 

Helena HelaF ušila gobelínovou taštičku: „Materiál se ke mně dostal z pozůstalosti po mé babičce. Role je široká jen 25 cm, ať ji prý nějak zpracuji. Měly by to být odřezky po čalounění matrací a sedáků do křesel z čalounické dílny. Tož se snažím vymyslet, jak dát tomuto krásnému materiálu nový život.“

 A ještě přidala lněnou nákupní tašku s příběhem: „Vrchní látka je původně nový polštář, na který jsem narazila v second handu (byl nový, ale měl rozbitý zip, proto se tam ocitl), hned jsem v něm viděla tašku – látka mi připomínala styl provence, režný len s vytkávaným červeným bavlněným středem. Vnitřní látka je pevná bavlna s jemným proužkem, krásný materiál koupený ve vyřazených látkách. Dřevěný knoflík je po mamince paní Soni, která pracuje u nás v muzeu a nabídla mi po své mamince švadleně nějaké drobnosti. Popruh je zřejmě konopný a pochází z pozůstalosti mojí babičky, která pracovala v truhlářské a čalounické dílně v Litomyšli – patrně se používal při čalounění křesel."

 

 

Hanka dobrá trefa zhotovila sadu broží: „Nábojnice upcykluji již několik let. Přišlo mi líto, aby tak krásný kus kovu končil v koši. Plastové korálky byly vyrobeny v Jablonci v 80. letech jako zboží určené na vývoz. Po revoluci jsem se potkala s jedním velmi prozíravým majitelem nové bižuterní firmy, jenž hledal a skupoval zajímavé bižuterní zásoby, které by jinak skončily na smetišti. A tak jsem od něj získala pár korálků plastových, keramických, kovových či sintrových, které už dneska neuvidíte. Mám je doma schované a jednou za čas jich pár pošlu do světa, aby někomu udělaly radost. Neměli bychom zapomínat, jaké báječné věci se u nás vyráběly a jak skvělou bižuterní tradici máme...“

A pak ještě přidala drhaný náramek ve stylu 70. let: „ Tehdy nebyly žádné obchody s výtvarnými potřebami, drhalo se tak především ze sedlářských nití či obyčejných provázků. Ani bižuterní zapínání nešlo koupit, používaly se galanterní patentky a háčky, nebo se to zkrátka vymyslelo bez zapínání. Na rozdíl ode dneška se nepoužívala žádná lepidla, technika zůstávala čistá, estetická. Nedaly se koupit ani dřevěné korálky, leda jste měli někoho známého v Jablonci, jinak jste museli rozstříhat šňůru po babičce. A přesto vznikla řada zajímavých, kvalitních a exkluzivních kousků šperků, doplňků a prostorových dekorací, kterými se zas jednou Československo proslavilo ve světě. Nejznámější českou textilní výtvarnicí, která se technice makramé věnovala, byla Renata Madarová (1936-2012)... Vytvořila jsem náramek tak, jak jsem jej dělávala jako malá holka v 70. letech, z autentických šňůr i korálků. Svým výrobkem bych chtěla připomenout, že můžeme čerpat z bohaté studnice české řemeslné tradice a ne jen bezduše kopírovat zahraniční věci z internetu.“

 

 

 

Katka Kbags nejprve vdechla život dárkovým pytlíčkům: „Co vznikne z krajky zavinovačky, která překlenula tři generace, a ubrusu, jehož majitelka marně čekala na prince? Sada dvou romantických pytlíčků s příběhem – na cokoliv!“

  A pak přidala sadu dvou dárkových taštiček: „Pro minulost máme vzpomínky, pro budoucnost sny... Pásla krávy, háčkovala dečky a snila o životě v hojnosti (r. 1935).  Stála jsem ve frontě na banány, nosila manšestráky a toužila po džínách (r. 1985). Jaké jsou vaše vzpomínky? A sny?“

 

 

Mirka RE-NATUS vytvořila originální lapač snů: „Fragment původní krajkové dečky mi zůstal po mém tatínkovi, který si ten nitěný výtvor přivezl kdysi z vojny; ano, v padesátých letech minulého století si i takto mladí muži krátili volné chvíle povinné vojenské služby, tehdy prostě nebyla možnost marnit čas u obrazovek...
Vždy jsem obdivovala tu trpělivost a přesnost, s níž byla krajka šita, i proto jsem ji opatrovala od dětství desítky let.  Až v dospělosti jsem ale pochopila, že se kromě nádherné práce jedná i o multikulturní a mnohovýznamový symbol vyjadřující harmonii a rovnováhu.
Nyní, jako smysluplně využitý kousek historie, bude součástí další rodinné tradice v dekorativní a ochranné pomůcce...“
   

 

 

 

Hmmm...  Kouzelné kapitoly životů, že ?

Snad by tím POSELSTVÍM z minulosti do budoucnosti mohlo být – a pro nás je – mimo jiné i to, že tvůrčí člověk vlastně žije pořád;  moudrost, laskavost a třeba i kousíček jeho práce nám zůstává v paměti i v srdci. S láskou vyrobená a láskou naplněná věc je sama poslem a člověk, který si váží poctivé práce druhých, ji dovede zachovat, nebo jí dokonce vtisknout nový život. Takový vzkaz pak v úctě překlene i generace...

 

* * *

 

Také tentokrát všechny doprovodné fotografie v blogu pocházejí z objektivů členek klubu.

 

Děkujeme, že jste se u nás zastavili a jestli se vám s námi líbilo, přijďte zase příště.
V březnu vás zveme na posezení s inspirující knihou


(foto: Pinterest)

 

Pro klub 100x jinak připravila RE-NATUS - Miroslava Šmídová  dobrá trefa - Hana Konopiská