Několik let vás tu krmím nářky nad svou neschopností domluvit se s danajským darem – šicím strojem Pfaff Hobby 4260. Slibuju, že dnes je to naposled a nebude to nářek, koronavirová krize náš vztah vyléčila a přinesla mi mnohá obecně platná i osobní poznání. Pokud tedy budu příště psát o šití, tak doufám, že to bude jen chlubení se novým zbožím na druhém profilu.

 

Moje původní – babičkovsky vlídná šlapací Minerva uměla šít jen dopředu, dozadu a entlovat, ale bez keců prošila několik vrstev džínoviny, kůži i bundu s vatelínem. Pfaff je rodu mužského a chová se podobně nevyzpytatelně jako moji bývalí partneři. Po dokoupení potřebného příslušenství by možná uměl zazpívat i árii vodníka z Rusalky, ovšem stačí se na něj křivě podívat, něco vzít jinak do ruky, míň či víc zatáhnout a začne hystericky jančit. A ze šesti vrstev notně opraného damašku pravidelně dostává smrtelnou „rýmičku“.

 

Není tedy divu, že náš vztah kdysi skončil stejně jako ty milostné. Výjimečně neodešel sám, ale byl odejit ke kamarádce, která šila první ligu a s mužským egem mého frajera to evidentně uměla. Po její smrti se vrátil… Stejně jako většina mužů – namísto toho, aby řekl, co ode mne potřebuje, trucoval a vztekal se, než jsem přišla na to, že v návodu chybí jeden pokyn. Ale to už mi šití tak otrávil, že jsem ho odsoudila k doživotnímu vězení v šatníku.

 

Jenže udeřil koronavirus a nezbylo, než zašátrat ve skříni a s frajerem si vyjasnit, že „sorry jako, teď to bez tebe nepůjde“. Zatnula jsem zuby a začali jsme společnými silami (za infarktových stavů, řevu, divných zvuků, trhání nití, spadávání patky, vytváření kliček na rubu látky) plodit příšerné, nicméně funkční pokroutky.

 

 

Když chlapec viděl, že sabotážemi si nevyslouží ani návrat do arestu ani kulku do týla, zvolna se smířil s tím, že u něj místo úžasné Marušky sedí neurotická neumětelka. Začal se tedy chovat normalizačně jako mnozí Češi po okupaci v 70. letech minulého století – aneb „komouše a Rusáky“ sice nenávidíme, ale držíme hubu a krok a občas uděláme nějakej protistátní vtípek.

 

Šiju s plným nasazením, vyloženě vlastní krví :-)

 

Po dvacátém kousku jsem některým jeho signálům začala rozumět a navíc jsem si upravila původní střih. Já – typická rutinérka, kterou nejvíc ze všeho baví mechanická práce bez velkého přemýšlení a příprav! Takže teď mám roušky s tunýlkem na drátek, kterým je lze přimáčknout k nosu. Ty nejzdařilejší už mají pravidelný tvar a některé zdobí i rovné a nezkrabacené proštepování. A mám radost, když sousedy poznávám podle svých výtvorů. Do haute couture mají sice daleko, ale na dálku nejsou až tak strašné.

 

Já vím, že tohle není proštepování, ale lem, nicméně roušky s rovným štepováním jsou už pryč :-D

 

A na co jsem přišla?

  • Že hada sice není radno dráždit bosou nohou, nicméně na šicí pedál jinak šlapat nejde. Aspoň mně ne!

  • Že šití na stroji evidentně nepatří mezi činnosti, jako je jako sex, jízda na kole nebo pletení, které se prý nezapomínají. Ale je pravda, že páčku patky pořád tvrdošíjně hledám vzadu, kde jsem ji mívala, jinak začínám fakt od píky (nebo od páčky, že!)
  • Že většina zlotřilostí přístroje (i lidí kolem) jsou jen reakce na můj špatný přístup.

  • Když se blíží více vrstev na sobě, je potřeba za látku jemně zatáhnout, ale jinak nechat vše – stejně jako v životě – volně plynout.

  • Že stejně jako na pilu nesmím tlačit ani na pedál a když začínám vnímat vzdor svého protějšku (mechanického i lidského), musím ubrat či zcela zastavit (veledůležité celoživotní téma!).

  • Aby člověka něco bavilo, musí i na stará kolena projít otravně dlouhou fází učení se.

  • A že tanečnice ze mě opravdu nikdy nebude, protože i u šití se  projevuje moje zoufalá neschopnost koordinovat ruce a nohu na pedálu (na další lekce tance kašlu, ale jakmile to bude možné, zaplatím si kurz šití!).

 

Jinak, děvčata, která jste vyráběla neskutečné množství kousků pro nemocnice, máte můj obdiv. Já obšila jen své nejbližší, ale kdyby bylo nejhůř, už si troufnu se přidat! Včera sice konečně přiletěl Ruslan s rouškami a spol., ale kdo ví…

 

Po rozdání potem, krví a slzami nasáklých 30 kousků roušek jsem nahrála nějaké novinky, protože nejen pandemií živ je člověk.

 

A dobré znamení – navzdory venkovním mrazům vykvetl vloni vysetý muškát „Flic Flac Pink“ (nějaká semínka ještě mám, mohu poslat, jen nevím, zda budou červená, nebo růžová a jak se vybarví, protože jsou ze semen z mých truhlíků, čili křížená s obyčejnými).