.... po mnohých dnech se ti vrátí.

Vzpomínám si, že jsem toto "přísloví" slýchala od velmi ranného dětství.  Tak ranného, že jsem tomu nerozuměla. Přemýšlela jsem nad tím, jak házím bochník chleba do řeky a čekám, kdy se mi vrátí. Nějak mi to nešlo do hlavy, jak by se mohl vrátit, vždyť řeka přeci teče pořád jedním směrem. Až později jsem pochopila, jak je to myšleno.

Ale pochopit, ještě stále neznamená prožít. Troufám si říct, že jsem se snažila pouštět svůj chléb po vodě. Nicméně se s vámi chci podělit o zkušenost, kdy se to (alespoň se tak zdálo) moc nepovedlo.

V době, kdy se narodila naše druhá dcera, jsme začali pomáhat v jednom občanském sdružení, které pracovalo s dětmi z dětského domova. Pořádali jsme pro ně různé výlety a pravidelně jsme si je brali do svých domovů, aby alespoň o víkendech mohly zakusit, co je to rodinná atmosféra. V té době k nám začala jezdit Martínka, bylo jí 9 let a mnoho toho nenamluvila. Ale bylo to moc hodné děvče. Když dospěla a našla si svého životního partnera, její návštěvy byly méně časté a tak jsme si s manželem říkali, že bychom zase rádi poskytli náš domov někomu dalšímu. A tak nás začala navštěvovat jiná dívenka. Budeme jí říkat Madlenka.  Madlenka byla ve věku mých dcer a to se mi zdálo jako velmi vhodné. Bohužel nastala nepříjemná situace, kdy jsme zjistili, že nám po jejím odjezdu vždy něco schází. A co teď? Řešit nebo neřešit tuto nepříjemnou situaci. Rozhodli jsme se jí řešit hned při dalším odjezdu. Snažili jsme se Madlence co nejcitlivěji vysvětlit, že toto je v lidské společnosti nepřijatelné. Že jí máme stále rádi, ale že si nemůže bez dovolení odvážet naše věci. A přesto, že jsme se snažili být co nejcitlivější, nedopadlo to dobře. Madlenka k nám už nechtěla jezdit. Brala jsem to jako naší velkou prohru. A přestože po Madlence k nám začalo jezdit a stále jezdí (už více než 10 let) jiné dítko, bylo mi to velmi líto. Až do nedávna.

Vyšli jsme si s manželem na zmrzlinu. A jak se tak procházíme, koho to nepotkáme - Madlenku. Již dospělou, s přítelem a s malou dcerkou. Po 5 letech přijela do Čech na návštěvu (žije trvale v Anglii).  V našem setkání nebyla ani památka po trapnosti nebo nepříjemných pocitech. Naopak, přivítala nás se slovy, že zrovna před několika dny vyprávěla svému příteli, jak k nám jezdila na návštěvy a byla moc ráda, že jsme se takto "náhodou" potkali.

A tak o tom musím přemýšlet a říkám si, že když se člověk snaží dělat dobré věci pro druhé lidi, je to Ok i když se občas něco nepodaří. A to co v daném okamžiku vypadá jako prohra, může být v konečném důsledku výhra. Je jasné, že jsme se před jejím přítelem nedotkli toho citlivého místa, ale je možné, že to bylo pro Madlenku něco zlomového. To, že na nás vzpomíná v dobrém,mi dává naději, že pochopila...

Ještě malá poznámka na závěr: jako malá jsem nikdy neznala původ tohoto rčení. Až v dospělosti jsem objevila, že je to biblibký verš: V knize Kazatel 11. kapitola, 1. verš