Pouť do Compostely k Jakubovi Maurobijci 

Monserrat (klášter nedaleko Barcelony)

Cesta ke klášteru začíná v podzemí. Jako převozník z podsvětí vyváží nás vlak z podloží Barcelony do volné krajiny. Před námi pískovcové hlavice hor. V jejich klínu poutní klášter se soškou černé Marie Panny Monserratské.


Zubačka se zakusuje do skály a obkružuje temena obřích valounů. Bije poledne a klášterní svatyní zní  AVE monserratského chlapeckého sboru. Poutníci ohmatávají světici. Chtivé ruce chtějí urvat kus posvátna. Nasát do sebe něco ze zásvětí. Zůstávají po nich mastné otisky dlaní na skle vitríny.

         Skály připomínají Gaudího stavby. Přírodní báně pitoreskních tvarů vyrůstají před našima očima v nekončících šicích. Za hradbou jedněch, řada druhých. Stezky se mezi nimi klikatí jako hadi. Běžíme po jejich hřbetě nahoru a dolů, zvědaví jaký pohled se odkryje našim zrakům při dalším zavlnění. Výhružně  vztyčené obří ukazováky střídají tváře zamračených mágů; zubaté stěny, ohlazená temena vrcholků. Od kláštera se ozývají údery zvonů, je čas sestoupit; vrátit se zpět z výšin do podsvětí.


         Víno je rudé. Jako zapadající slunce na hladině moře. Vše se houpe. Lodě na vlnách, já na molu. Krok těžkne s posledním douškem, s ním i myšlenka. Do potemnělé mysli se zařezává zvuk klaksonů projíždějících aut, pískot, křik. „Barka, Barka“, ozývá se stále blíže a silněji. Míjíme fanoušky místního fotbalového klubu v dresech jejich oblíbenců. Jednotlivci se shlukují, houfují se, tvoří dav. Masa rozjařených se valí Ramblou jako láva. Pulsuje v rytmu bubnů a trumpet. Vzduch proráží hvízdající rachejtle. Nechávají za sebou barevnou stopu a dým…

 

Tarragona

 Tarragona, městěčko na pobřeží Středozemního moře, je plná římských artefaktů. Přímo na břehu moře leží největší z nich, zachovalý amfiteátr. O kus dál se mezi domy ukrývají ruiny cirku. Ze vchodů pro lvy vybíhají kočky. Miniatury divokých šelem se líně vyhřívají na kamenech. Ulice městečka jsou úzké. Ve zdech starých domů jsou zbytky římských sloupů a kamenů. Členité náměstí protíná kamenné schodiště, na kterém si hrají děti. Vede ke staré katedrále. Gotické oblouky portálu se spínají v odkazu vzhůru. Za katedrálou narážíme na obelisk – pomník apoštolu Pavlovi, který zde stanul při své misijní cestě do Hispánie.

 Moře šumí a dýchá chladem. Ve tmě se rodí vlny. Bílá čárka pěny běží po hladině a rozbíjí se o břeh. Vznikání a zanikání. Zlomek času. Tma.

 

Ávila a Salamanca

Vlak je dlouhý had. Plazí se podél moře. Tichý a rychlý jako šíp. Na každém nádraží spolyká dávku cestujících; zmizí uvnitř jeho těla, kde mají příbytky. Přebýváme v lůžkovém kupé po šesti, ve třech řadách nad sebou. Uloženi ke spánku v malém prostoru jako věčně spící umrlci v kontejnerech mexických hrobů. Kupé je zamčeno. Světlo zhasnuto. Jen průduchy u stropu proudí v pravidelných intervalech čerstvý vzduch. Z ostatních lůžek se ozývá lehké oddychování spících spolucestujících. Hledím do tmy a přemlouvám se ke klidu. „Nejsem v hrobě. Nedusím se. Nic se neděje. Spi!“, šeptá si moje vyděšená duše. Supění vlaku a skřípot brzd mě nakonec vysvobozuje; mysl pohlcená do nevinné smrti spánku. SPÁNEK je každodenní umírání, opouštění sama sebe, předzvěst usnutí na věky.

          Mohutné středověké hradby obepínají město. Ulice jsou liduprázdné. Obloha potemnělá. Prší. Kapky vody stékají po kamenné tváři sochy svaté Terezie z Ávily, která je patronkou města, jako slzy. Jako symbol utrpení. Jako družky duchovních zápasů; průvodkyně ztrát a obětí. Terezie je roztroušena po celém městě. Její sochy hlídkují u kostelů. Předměty, které používala leží v zasklených vitrínách muzeí a kostelů. Není-li možno zachytit ducha, lze podržet tělo, nebo alespoň to, čeho se dotýkalo. A tak v relikviáři vidíme Terezin růženec, její hůl, rukopisy, Krucifix zhotovený ze stropních trámů místnosti, kde se narodila. A jako memento mori strnulý prst svaté. Vyzáblý, potažený šedou vyschlou kůží i s prstenem. V kapli, na místě, kde zemřela, je Terezie zvěčnělá ve dřevě. Bledá tvář, oči upřené k nebi, ruce vztažené ve vytržení a kolem dokola samé zlato.

Obcházím město jako středověký rytíř. Místo brnění batožinu, místo meče fotoaparát. Dobývám město očima. Snímkuji opevnění. Jednu baštu za druhou. Obloha je temná. Paprsek světla, který na chvíli město ozáří jako nitka svatosti, je jediným oživením mrtvé zkamenělosti místa. Atmosféru středověké ponurosti ruší jen vláček naplněný turisty, který mě míjí.

         Běžíme ulicemi Salamanky jako rozdivočelí býci.  Máme totiž stejný cíl jako oni: náměstí. Vedou k němu čtyři ulice. Čtyřmi vchody vbíhají býci do jeho prostoru v čase býčích zápasů. Jedním z nich se blížíme my. Pohání nás čas odjezdu vlaku. Batohy na zádech z nás dělají těžkopádná supící stvoření. Vrážíme do lidí. Ignorujeme červenou na semaforech. Běžíme vědomi si absurdity svého počínání. Jako uprchlí svěřenci z blázince absolvujeme svůj marný běh tam a zpět, aniž bychom dosáhli cíle. Zůstává tušení staveb, které popisuje průvodce. TAM! Za rohem, …v další ulici, …pár metrů v prostoru a minut v čase leží vše představované: proslulá univerzita, paláce, římský most. To na dosah, zůstává nedotčené.

Byli jsme v Salamance.

 Toledo

Světlo se v úzkých ulicích Toleda láme a ztrácí. Domy jsou šedavé a temně cihlové. Propojené spolu dvory, branami a mosty. Občas skulinou mezi nimi dopadne svit slunce na dlažbu. Občas se sevření zdí otevře a v úzkém průhledu se objeví silueta katedrály. Ta celému městu dominuje. Sbíhají se k ní klikaté cesty ze všech stran. Je středobodem města. V jejích útrobách vládne přítmí. V přítmí jsou pohřbeny staré časy. V modré kapli s freskou posledního soudu shlížejí ze stěn malované portréty biskupů toledské diecéze. Ostré rysy, zahnuté nosy, buclaté tváře, pronikavé pohledy, drobná očka zarostlá v mase a tuku….Takoví jsou vůdcové, pastýři, strážci duší. Zástup dozorčích a soudců podléhající soudu Nejvyššímu.  V postraních lodí se nacházejí poklady. Zlaté monstrance, staré ručně psané a malované Bible, El Grecovy obrazy, roucha biskupů, sochy. Podél vnitřního dvora leží kladky, kleště, vozy; nářadí, kterým byl gigantický korpus katedrály tvořen.

Město obepínají hradby. Tyčí se na skalách nad řekou, jako by vyrostlo z kamenů pod sebou. Připomíná labyrint. Spletitou pavučinu. Bludiště. Jen málokdy se rozevře tak, aby se dalo přehlédnout. Část města je židovská. Dvě staré synagogy dosvědčují přítomnost Židů v minulosti. V židovské čtvrti se nachází i dům El Greca, který v Toledu našel svůj domov i inspiraci. Kostel u hradeb je ověšen řetězy s okovy. Připomínají trpký úděl křesťanských zajatců, kteří je měli na rukou.

V domě, kde bydlíme (Fonda Belascueňa), se čas zastavil. Pokoj je nuzný. Kamenná podlaha, kovové postele s vetchým povlečením, starodávné umyvadlo, malé okénko. Stará žena s rozcuchanými vlasy v modrém županu se na nás usmívá a provádí nás domem. Vypadá jako čarodějnice. Ráno i večer se zjevuje v chodbě. Stejně rozcuchaná, ve stejném županu, se stejným úsměvem. Jako živá marionetta ve hře o stejném dějství.

Projíždíme pustinou; vyprahlou náhorní plošinou oblasti La mancha. Krajina je tu, podobně jako na mnohých místech Španělska, osídlená jen spoře. Jen čas od času se objeví menší město či vesnice, zpravidla s dominantou bílých větrných mlýnů. Míříme na jih, do Araby poznamenané Andalusie.

 

Granada 

Svítání. Symbol začátku. Vláda světla nad temnotou. Z noci se rodí nový den. Obrys hor na horizontu jako klikatá čára života. Jasné kontury krajiny v ranním rozednívání.

Granada – bílé městečko v podhůří  Sněžných hor (Sierry Nevady). Průsečík křesťanské a muslimské kultury. Klasika promísená se skvosty maurské architektury královského paláce Alhambry. Medina maurské čtvrti Albacinu s typickými bílými kvádry domků a spletitými uličkami ve stínu hory Sacromonte, která je protkána  jeskynními obydlími granadských cikánů….

Hned u katedrály mě kdosi chytá za ruku a mluví na mě. „Dárek pro tebe“, říká mi šilhavá cikánka a do dlaní mi tiskne větvičku jalovce. Bráním se, ale ona moji ruku nepouští a věští mi z dlaně: „život dlouhý a dobrý, velká láska s Ním“ (a ukazuje na mého průvodce) „dvě děti.“ Rozpačitě se jí dívám do očí, ale nelze do nich proniknout. Jsou černé, těkavé a každé hledí jinam… Dříve než se stačím vzpamatovat obrací se na mého společníka a říká: „Ty zaplať, pět Euro!“ Dostává jedno a rozčiluje se. „Jedno? Pět!“, křičí zlostně za našimi zády.

Alhambra. Kultovní místo na mapě dějin a turismu. Stáváme se, stejně jako u všech památných míst, součástí davu. Odsouzeni k postávání ve frontách, postrkáváni dopředu, dozadu, doleva, doprava – podle toho, jak fronta postupuje ke vchodům a východům. Vstup do Alhambry je omezen, přísně střežen, ovládán průvodci, kteří určují kdy  kdo kam se může hnout. Dostáváme se do zajetí ornamentů a arabesek. Stropy, dveře, okenice, sloupy a klenby zdobí složité lemování vyřezané do pískovce a alabastru, na stěnách jsou mezi vzorci a tvary kaligrafické nápisy. Nasrovský palác, Alczaba, zahrady Generife. Maurské mžitky před očima.


 Ronda

          Vrchol -  symbol bezpečí a jistoty. Ukazatel úspěchu. Místo zjevení a setkání. Láká k dosažení. Ten, kdo je nahoře, je ve výhodě, má „navrch.“ Navrch měli vůči všem dobyvatelům obyvatelé městečka Rondy, bílého osídlení v mracích, na vrcholcích vápencových hor. Jejich domky leží dodnes přilepeny ke skalám, až do samých hran jejich strmých stěn. Město je rozpolcené hlubokou průrvou kaňonu, který ve skalách vyryla řeka. Obě poloviny spojuje sto třicet metrů vysoký most Puenta Nueve, v jehož  nitru se skrývá staré vězení.


 Gordoba

          Srdcem města je židovská čtvrť Bariio juderia. Tvoří ji úzké klikaté dlážděné uličky, bíle natřené domy s kovanými mřížemi na oknech a nádhernými vnitřními patii. V každém rajská zahrada: cesty z oblázků, zurčící kašny, popínavé a kvetoucí rostliny, ticho, stín. Duch arabské Andalusie je však patrný i zde, zvláště na nábřeží, kde stojí úchvatná Mezquita. Katedrála a mešita zároveň; svědkyně hledání Boha po křesťanském i muslimském způsobu, měnící své vzezření podle vítězných konfesí. Uzavírá v sobě prostor průhledů, průduchů, průsvitů. Prostor, který byl za Maurů prostupný, otevřený, otevírající se. Prostor, jehož sloupoví přecházelo ve sloupoví kmenů palem rostoucích ve dvoře. Prostor, ve kterém se šepot imama vyslovený do výklenku mihrabu, nesl znásobený celou mešitou. Křesťané po vyhnání nenáviděných Maurů však prostor uzavřeli. Narušili jeho lehkost a otevřenost  těžkým přezdobeným chorém, který vzdušnou krásu mešity rozdrtil. Mihrab decentralizoval a zbavil hlasu. Průhledy zastřel pohledem do středu na Krista ve zlatě. Boční brány byly uzamčeny a zdi obloženy oltáři z masivního černého mramoru.

 „Boží mlýny melou pomalu, ale jistě“, říká se v touze po spravedlivém vyrovnání. V řekách Gordóby stojí obří kolesa mlýnů arabských. Čekají snad na roztočení Alláhova soudu nad Gordóbou? Na potrestání dávného vyhnání Arabů z Andalusie? Na znovu oživení evropské Mekky islámu?

 

Sevilla

Dusivé a horkem sálající město flamenga a zábavy.  Ulice plné bryček a turistů. Místo pyšné na své giganty. Ve středu města největší kostel na světě, katedrála v čistém gotickém stylu (byla postavena rychle, za sto let), s maurskou věží Giraldinou. Uvnitř hrob giganta Kryštofa Kolumba. V parku gigantické stromy fíkusů. Na Plaze Espanye gigantická zmenšenina Španělska z Expa v roce 1929. 

 

 Santiago de Compostela

           Naše pouť se uzavírá v Compostele, městě jakubských poutníků. Potulují se městem od časného rána do večera. S holí v ruce a mušlí na batohu absolvují jakubskou cestu po různě dlouhých úsecích v naději, že jim bude odpuštěno něco hříchů a zkrátí se léta v očistci. Cílem pouti je mohutná katedrála, v níž jsou podle legendy  uloženy ostatky svatého Jakuba Zebedea. Vysoká, vzdušná, na baroko štíhlá stavba s členitými věžemi a sochami poutníka Jakuba v typickém klobouku a plášti, s holí a mušlí dominuje celému městu. Vlivem častých dešťů je porostlá žlutým lišejníkem a rostlinami. Uvnitř oltář, za ním hrob patrona. Nad jeho sochou se vznáší pozlacený baldachýn, který nesou andělé. Barokní prdelky růžolících andílků v obřích velikostech visí v prostoru. K soše Jakuba vedou zezadu schůdky. Poutníci stojí frontu, aby k soše světce  vystoupili a pověsili se jí v objetí na šíji. Někteří ji celují polibky. Připadá mi jako fackovací panák.  Druhé schůdky vedou do krypty pod sochou, kde je uložena rakev s ostatky. Papežové Lev a Jan Pavel II. pravdivost legendy, že se jedná skutečně o ostatky Jakuba Zebedeovce, učedníka Páně, potvrdili. Na svatost zde mají patent. Přinejmenším obchodníci všeho druhu si svatost patentují a prodávají posvátné cetky s jakubskou symbolikou.


U hlavního vchodu uvozují prostory kostela výjevy z Bible. Strom, nad nímž je  Jakubova socha před obrazem Posledního soudu, se stal symbolem požehnání a moudrosti. Poutníci věřili v moc doteku a tak  vkládali ruce na  kmen stromu. Dodnes je v mramoru od jejich dotyků vyhlouben obtisk prstů ruky.. Poutníkům je pro vykonanou pouť odpuštěna polovina pobytu v očistci; o svatém výročí, kdy pouť připadá na neděli, pak pobyt celý. … Mše se tu konají několikrát denně. Zpovědnice s čísly a určením jazyka jsou obležené. Semafor volno/obsazeno určuje přistupování kajících.. Zvláštní jsou mše s nemocnými. Doufá se na zázraky. Občas lodí  proletí obrovské kadilo na kladkách, aby vykouřilo zlé duchy a nemoci..

          Santiago se stalo „Mekkou“ křesťanství, trochu konkurenčně k muslimské Gordobě, která byla svého času střediskem všech španělských maurů. V Katedrále se prý nachází kořist z duchovního zápasu s Araby; ostatek Mohameda, prorokův prst, ukradený v dobité gordobské Mezquitě. - - - Islamizací křesťanství, převzetím zbraní nepřítele, se do křesťanství dostala svatá válka a církevní tradice z poutníka a orodovníka Jakuba učinila „Maurobijce“. Začal být zobrazován také jako voják na koni stíhající Araby. - - -  Motiv poutníka však převážil. Mušle a hůl jsou  všudypřítomné. Poutníky Santiagem provází tajemná postava muže v širokém klobouku a dlouhém plášti. Vynořuje se jako přízrak v různých koutech města. To místní pijan v poutnickém hávu ztělesňuje ducha města. Se všemi se přátelsky zdraví, zubí se na turisty shnilými ústy a dává se s nimi fotit.

           Město je živé a po celý rok oživované přicházejícími. V kamenných domech se skrývají pensiony, kavárny, galerie. Z nároží se ozývají dudy, hrající keltské melodie. Keltské kořeny a duše jsou ve tváři Galů znát. Dnes se navíc koná slavnost s galicijskými kroji a tanci. Městem prochází dlouhý průvod dívek v bílých halenách a červených, černě lemovaných sukních a mužů se zvláštními čepicemi, doprovázený typickou hudbou: zvukem dud, tahacích harmonik a bubínků. Kroje jednotlivých  kantonů se od sebe liší.

         Park nad městem se otřásá hlukem a pronikavou hudbou. Tajemnou atmosféru Jakubova města střídá vulgarita pouťových atrakcí. Stánky s pouťovými cetkami a cukrdlaty, vykřikování cen, rachot kolotočů a centrifug, barvy a světla ostře kontrastují s tichem šedých kamenných zdí.

 

Fotografie: Timea a PPP