Je sobota, 28. února ráno, a já radostí vyskakuji z postele. Konečně! Jedeme na výlet. Pracovní povinnosti na počátku roku byly tak mohutné, že jsem se prakticky nehnul od počítače a už mi to těžce lezlo na mozek.

Budím J. a následně i D. a Veru. Ne u všech se moje nadšení potkává s pochopením. Některé pohledy, které po mně Veru vrhá, by se daly popsat i jako vražedné. Konečně jsme nasnídáni a vypraveni a jdeme na vlak. 

Vystupujeme v Karlštejně. Počasí nic moc, mraky se nám honí nad hlavou, ale hlavní je, že z nich nic nepadá. V podhradí nakupujeme pár blbostí, abychom děti předem odměnili za výstup k hradu, do kterého se vzápětí pouštíme. Já funím, J. trošku taky, děti zatím nenadávají. 

Prohlídku hradu jsme zavrhli, bylo tam dost lidí a naše děti by nás za to taky nepochválily, takže prolézáme volně přístupné kouty a hradby. Studniční věž byla jako obvykle zavřená. Asi si fakt nezasloužím jí vidět. Ještě zdravě poobědváme hranolky, pečené buřtíky, sušenky a kdo ví co ještě a vyrážíme na cestu do Hlásné a následně Zadní Třebaně.

Jdeme po žluté a ta vede, jak jinak, než do kopce. D. začíná protestovat. Dávám mu prak, který jsem zakoupil v podhradí. Nebezpečí je zažehnáno, pokud nepočítám kolem létající kameny. 

Vystupujeme úvozem z lesa na louku. Otáčím se, abych popohnal opozdilce a vidím střechy Karlštejna, jak vykukují nad stromy. Konkrétně přesně takhle.

Nechávám opozdilce jejich osudu, dělám vlevo v bok a mažu k nedalekému lesíku. U něj je to daleko zajímavější. Hledám to správné místo, chodím tam a zpátky a fotím. 

Pokračujeme dál, tentokrát už z kopce. Opět vycházíme z lesa a pohled mi padá na velikánskou lípu, pod kterou je nejen lavička ale i kaplička. Tentokrát dělám vpravo v bok a opět se snažím najít nejlepší místo. Do toho ještě ostatní vyháním ze záběru.
Fotím to takto.

Pak už v poklidu dojdeme na vlak a vracíme se domů.

V postprocesu Karlštejna upravuji křivku do S s tím, že světla dávám jen symbolicky, kdežto stíny tlačím dolů o dost víc. Jak tak na to dneska koukám, tak bych v nich byl trošičku zdrženlivější ... ale ne o moc. Ještě doostřím a je hotovo.

To s lípou se vyřádím mnohem víc. Fotku plánuji jako černobílou a sentimentální. V hlavě mi pořád zní tahle písnička, jen doufám, že tento strom nedopadne tak špatně.
Lehce přidám světla a převádím do černobíla. Následují drastičtější úpravy, neb se musím zbavit všeho nepatřičného, takže turistická značka a obě cedule musí pryč. Značka je v pohodě, ale s cedulemi se piplám. Snad to nikdo nepozná. Teda pokud někdo dá srovnání fotky před a po tak je to vidět, ale jinak doufám, že ne. 

Finálka vypadá takhle.

Když jsem začal dělat Mojí naivitu, tak mi bylo jasné, že tam tyto dvě fotky patří. 

Díval jsem se na Karlštejn a hlavou mi letělo, jak moc jsem si ho chtěl postavit jako papírovou vytřihovánku, ale nebyl nikde k sehnání. Tak jsem si o tom zabásnil. 

Kdekdo by chtěl auto, chatu, mlejn,
mě by stačil Karlštejn.
Nechystejte celu, přímo mě na míru,
stačí mi model, slepený z papíru.

No a k lípě jsem kromě snění přidal ještě něco lásky, aby byl sentiment kompletní.

Pod stromem stojí, maličká kaplička,
před ní se krčí, dřevěná lavička.
Můžu se posadit, nebo se natáhnout,
oponu ze snů pak, nad sebou zatáhnout.
Po čase zvednu se, protřu si zrak,
a s vílou po boku, půjdu na vlak.

P.S. A ten vystřihovací Karlštejn jsem nakonec dostal od Veru k Ježíšku