Přeci to znáte. Dlouhé stíny, lomené paprsky, čas melancholie a tichého zadumání... Někde pod duchnami sněhu se rodí nové věci...nové impulzy. Konečně jste zas jednou vděčni za každý záblesk světla, který pohladí svět.

V jeho světle vidíte věci nově...

Jsou to prchavé záblesky, které se vetknou do paměti.

Jak lehko člověk nechá zajít nepéčí, co mu vyklíčí v mysli, v duši...z nedostatku času a soustředění. 

Jak velmi se mýlíme, když se domníváme, že zima je nebarevná a neinspirativní... 

To jsme si jen pro pestrost přestali všímat jemných nuancí...

Ubírám barev, věnuji se tvarům, hře světla, jemným rozdílům v odstínech...

Vracím se k střídmé jednoduchosti. Vypiplanosti tvarů.

Rodí se moje Severská sága.

Nese stopy obdivu k severské přírodě.

Je čas se zachumlat...

uvařit čaj a rozsvítit svíčku...

Přichází polární noc...

...ale také úchvatné obrazce polární záře...

Ale nebojte se, světlo dne je znovu vzkříšeno...

Protože slunce se navrací...