Znáte to rčení, že kovářova kobyla chodí bosa? Hloupá otázka, já vím. Kdo by ho neznal. Ale stalo se vám někdy, že byste skutečně byli onou kovářovou kobylou? Protože mně ano. Docela nedávno. Ve chvíli, kdy jsem začala vyrábět šité šperky.

Pro menší objasnění situace. V minulosti se mi moc často nestávalo, abych nenosila doplňky, co sama vyrábím. Vždycky jsem se řídila tím, že "první výrobky se nemají prodávat" a nechávala si je pro sebe. Spoustu technik, co jsem prostřídala, jsem si vlastně vybrala právě proto, že jsem chtěla šperky jejich pomocí vyrobené sama nosit. Náramky přátelství, ketlované náušnice, chainmaille... Se šitým šperkem to bylo maličko jinak.

Mezi námi, byť se to někdy nezdá, jsem (hluboko uvnitř) dobrotivá a mírně nesobecká dušička. Na druhou stranu se ovšem taky ráda chlubím. Takže když jsem loni na podzim slavnostně začínala se šitým šperkem, každý (neumělý, potem a krví zaplacený) nový výrobek jsem si okamžitě fotila. Mobilem, na umělém světle, kvalita nic moc. Můžete posoudit sami. Tohle jsou mé druhé šité náušnice v životě. Momentálně na ně nijak zvlášť hrdá nejsem, ale tehdy jsem byla v sedmém nebi.

A ony nic moc fotky pak putovaly ke všemožným kamarádkám. Protože člověk se musí pochlubit. A neboť, jak jsem psala, jsem ta dobrotivá dušička, tak kdykoli, kdy se ozvalo něco jako: "Jé, ty jsou bezva, ty by se mi líbily!", v duchu jsem se s daným párem náušnic rozloučila. Totéž se opakovalo, když jsem ty své výtvory někomu náhodou předváděla naživo. Stačilo slovo, a už nebyly moje. Takže po mých úplně prvních, "tréninkových" výrobcích mi vlastně zbyly jen fotky, jedna obšitá kulička a dva přívěšky, které si však nikdy tak docela nenašly cestu do mého šatníku, byť jeden jsem vyráběla cíleně sama pro sebe. No, tak to v životě někdy chodí, že?

Ale, myslíte si teď možná, když jsem "dotrénovala" a začala vyrábět ty lepší, prodejné kousky, mohla jsem si přece kdykoli vyrobit i něco sama pro sebe, ne? No ano, myšlenka je to hezká. A já byla přesvědčena o tomtéž. Po třech měsících jsem zjistila, že jsem vyrobila hromadu věcí na Fler (protože ten má přednost, no ne?), náhrdelník kamarádce na objednávku, a pro sebe... ještě pořád nic. Zhruba v tu chvíli jsem začala pojímat podezření, že jsem onou pomyslnou kovářovou kobylou. A rozhodla jsem se, že jí ani náhodou nehodlám zůstávat. Jen přes mou mrtvolu, zkrátka. Určitě už se do něčeho pustím a vyrobím něco, co bude jen a jen moje.

Co vám mám říkat, zase to nevyšlo. A na dlouho nevyšlo. Vlastně až do konce minulého týdne, kdy to tak nějak vyšlo hned dvakrát. A v obou případech naprostou náhodou.

V prvním případě jsem si o víkendu sedla a vyrobila jedny náušnice. Jednoduché, ale moc se mi líbily. Hrála jsem si s myšlenkou, že si je nechám pro sebe, ale hrdě jsem odolávala. Dokud jsem si po jejich nafocení nevšimla, že jedna z voskovaných perliček, které je zdobí, je odřená. A co teď? No, mohla jsem buď onu inkriminovanou náušnici předělat, nebo... se na to vykašlat a oběma poskytnout milující domov, kde ona drobná odřeninka nikomu vadit nebude. Šup, a už byly moje. Ať žijí výmluvy!

A ta druhá náhoda? Ta se udála, když jsem z hlubin šuplíku vyhrabala svůj první pokus o obšívání kabošonu na podložce. Původně to měly být náušnice, ale hned první obšitý kabošon se mi zdál moc velký, tak jsem ten jeden ubohý obšitý hokus pokus odložila s tím, že se časem rozhodnu, co s ním provedu. A když jsem ho teď vytáhla na denní světlo? "A hele, z toho by byla docela hezká brož." A je z toho brož. Moje. Nedám. Nikomu. Ani nápad. I kdyby se mu sebevíc líbila. Protože mně se bude vždycky líbit víc.

Jen tak pro zajímavost, od doby, kdy jsem poprvé vzala do ruky jehlu a korálky, to do obutí kovářovy kobyly trvalo bez pár dní rok. Pěkná doba, že? Ale na druhou stranu si říkám, že kdyby nebylo těch dvou hloupých náhod, mohlo by to být ještě horší.

A teď mi, prosím, držte palce, protože jsem si před pár dny koupila dvě krásné kuličky pravého korálu na náušnice. Pro sebe. Tak ať je mám dřív než za další rok...