Nedávno se mě někdo z příbuzných ptal, proč vlastně tvořím. Já, od mala opovrhující výtvarkou a mívající v ní jedničku spíš za to, že spolužákům předčítám svoje postřehy a zamyšlení, než by bych snad něco kloudného uměla nakreslit nebo jinak výtvarně vyjádřit. Ale po mnoha letech se něco zlomilo, změnilo a já nejdřív relaxačně a pak podle hesla - je to řemeslo, takže čím víc času a zdokonalování vědomostí, zručnosti i rutiny, tím líp - jsem se do toho zakousla a se stejnou urputností tvrdím, že se mi po hlíně, modelování, formování a hlavně glazování upřímne stýská, když nemůžu tvořit, vymýšlet, skicovat, rozvíjet a prostě si hrát...

Ale co je na tom dech beroucí? Alespoň pro mě? Nepotřebuju utíkat, ani tvořit, abych se vymanila z nečeho nepříjemného, ale o to víc mě to v dílně - slovo ateliér jsem zavrhla s novými prostory, kde se opravdu víc vnímám jako řemeslník a míň jako umělec nebo výtvarník - baví. Jsem mimo realitu, mimo zvonění telefonu nebo zvuků sociálních sítí jsem tu jen já a hlína a původní myšlenka občas dostává naplnění, občas totálně na frak... Propojujeme se, hlína tvaruje moji představu nebo mi ukazuje, jak moje představa byla nekeramická, nevhodná a hlavou mi víří spousty myšlenek, přání zákazníků, moje inspirace, supervize kolegů a jejich doporučení a to víc vše beru vážně nebo naopak s totální lehkostí dělám víc variant, aby moje ulítlé já a přesná představa zákazníka dostaly každý tu svou porci odpovědi. A když ne já, tak proces výpalu si stejně řeknou tu svoji odpověď...

Každý den je jiný, každá pec je jiná a přesně takhle mě to baví, i když někdy zatínám zuby a vztekám se nebo naopak mám radost z něčeho, co pec a její výpal vylepšil za mě...

Jak to máte vy?